První upír

20. dubna 2018 v 10:00 | VampAnie |  Příběhy
PRVNÍ UPÍR
Nevím, co tu dělám těch 1065 let. Měl jsem zemřít v bitvě se svými bratry, mě jsem se
dostat na Asgard, užívat si hojný posmrtný život se svými otci a praotci, ale místo toho
jsem zůstal uvězněn ve světě živých, odsouzen k věčnému životu. K přežití potřebuji
lidskou krev, nevinní lidé kvůli mně umírají. Noc je mým dnem, měsíc mým sluncem. A
pokud se ptáte co na slunci, tak ne, netřpytíme se. Ve světě koluje mnoho pověr a mýtů o
tom, jak se z vás může stát to, co jsem já…upír. Dřív stačilo, abyste byli nadýmající se
mrtvé tělo ležící pod metrákem hlíny a prohlásili vás za něj, to šílenství okolo bylo
hrozné. V dnešní době si nás lidský druh příliš romantizuje nebo snad ne? A myslím, že to
je důvodem toho, že jsem začal s touto výpovědí. Jak se ze mě vlastně stalo to, co jsem?
Jednoduše…
Bylo krátce po poledni, 21. června 952, pamatuji si, že jsme měli na pořadu dne dobývání
další části Anglických ostrovů. Bylo teplo, ale my jsme na sobě měli vlčí kožešiny a u
pasu dva meče, na zádech velký štít. Byli jsme odhodlaní, nebáli jsme se zemřít, vždyť na
nás čekala Valhala a Odin se svými havrany, Huginem a Muninem. Po dlouhé plavbě jsme
odpočívali pod velkým dubem. Přemýšlel jsem nad svojí snoubenkou, již jsem zanechal za
mořem.
Napadli nás zcela nečekaně. Mého bratra dostali jako prvního, než stačil tasit meč,
jeden mu trčel z břicha. Já jsem byl rychlejší než můj protivník. Bojoval jsem udatně a
ani jsem si nevšiml, že jsem zůstal živ jako jediný. Kolem mých nohou ležela těla mých
stoupenců. Byl jsem zajat. Cestovat jako zajatec nebylo nic moc, zvlášť když vás táhli za
koněm. Byl jsem ale silný. Po každých dvou hodinách šli napojit koně a mě s nimi, ale
s koňmi zacházeli mnohem lépe než se mnou. Po dvou dnech cesty jsem již nemohl. Nohy
mě skoro neunesly a oči se klížily nedostatkem spánku. Poprosil jsem je, abychom na
chvíli zastavili, ale oni mi odpověděli pouze mlčením, ale podle jejich držení těla jsem
poznal, že jsme blízko. A bylo tomu tak. Zastavili jsme před velikou jeskynní průrvou, ze
které vycházela pouhá tma. Velitel skupiny mých únosců mě neurvale postrčil kupředu.
Nohama jsem stál již ve vodě, když mě jeden z jeho nohsledů předběhl a vstoupil do tmy. Mezi lopatkami jsem ucítil hrot meče, což mě pobídlo k tomu, abych se opět
podřídil a následoval prvního muže. Chtěl jsem promluvit, ale v krku jsem měl sucho a
stejně jsem pochyboval, že bych se domluvil. Anglicky jsem uměl, dostalo se mi
patřičného vzdělání, norština byla mým rodným jazykem, ale tito barbaři mluvili
pravděpodobně jenom gaelštinou, alespoň to jsem pochytil z jejich krátkých a stručných
rozhovorů. Čím víc jsme vcházeli do tmy jeskyně, tím víc jsem se obával toho, co může
následovat? Pokud by mě chladně popravili, nedostal bych se na Valhalu, chtěl jsem umřít
v boji, jak je psáno v posvátných svazcích. Cítil jsem vlhkost a zatuchlinu, ale co jsem
mohl čekat od takové jeskyně? Cesta byla plná hrbolků, každou chvíli jsem zakopl. Když
už jsem myslel, že to vzdám a padnu na kolena, došli jsme do samého středu jeskyně.
Bylo tu světlo, které vycházelo ze stropu, kde se skrýval otvor, kterým do vnitřku
pronikali sluneční paprsky. Stěny jeskyně byly hrubě otesány a pokryty řetězy a pouty.
V jedněch poutech byla spoutána dívka, nemohlo jí, být víc jak čtrnáct. Hlavu měla
svěšenou a její kaštanové vlasy jí splývaly kolem vyzáblého obličeje. Zdála se odevzdána
svému osudu. Meč v mých nabral na síle a já ucítil, jak se špička ostří zarývá do kůže na
zádech. Nečekal jsem na další přitlačení a šel jsem směrem ke stěně. Jeden z vůdcových
nohsledů mě připoutal, jak za ruce, tak za jednu nohu. Najednou jsem ucítil tupou bolest
v zátylku a před očima jsem měl tmu.
Probudily mě kapky studené vody, které kapaly ze stropu a zmáčely mi rozpálenou šíji.
Příšerně mě bolela hlava a ruce jsem skoro vůbec necítil. V jeskyni už bylo šero, pronikalo
sem jenom měsíční světlo. Pokusil jsem se pohnout alespoň pravým zápěstím, ale jediné,
co jsem dokázal, bylo rozeznít řetězy. "To nepůjde, řetězy jsou plné run," ozvalo se
odněkud z leva. Až teď jsem se rozvzpomněl na dívku, jež je tu také uvězněna. Hrdlo
jsem měl vyschlé, nepil jsem již dlouho, ale vysoukal jsem ze sebe větu v angličtině:"Co
po nás chtějí? A kdo jsi?" Dívka se hlasitě zasmála a já se za jejím smíchem otočil. I
přes šero v prostoru, jsem ji dokonale viděl. Nevypadala jako za slunečního svitu, její
vlasy nebyly zacuchané a její obličej hýřil zdravím. Teď měla na rtech úsměv a její oči
zářily zelení stříbrných smrků. Koukal jsem na ní jistě velmi vyjeveně, protože
spustila:"Nevím, co chtějí po tobě, vlastně ani nevím, co chtějí po mně, ale jedno vím,
odsud vyjde jenom jeden živý." "Ale něco chtít musejí," odtušil jsem. "A co chceš ty?" zeptala se dívka. "Chtěl bych vidět svojí snoubenku, Brianag," doufám, že na mě ještě
nezapomněla. "Mohla bych ti pomoct, ale bude tě to něco stát," těmito slovy mi poskytla
naději, neváhal jsem:"Cokoliv, mám peníze, šperky…" "Neblázni, o šperky nestojím ani o
peníze, stejně odsud nevyjdu živá. Vyjdeš odsud ty, ale nebudeš moci zemřít, budeš
stvořením dne i noci, zůstaneš věčně mladý, silný, ale to s sebou nese jistou cenu. Tvoji
blízcí a milovaní ti budou před očima stárnout, umírat. Uvidíš války o světy, bitvy národů,
války ve jménu víry. Pořád to chceš?" Nevím, na co jsem v tu osudnou chvíli myslel, ale
než jsem stačil mrknout, souhlasil jsem. Jak mi dívka řekla, ještě před tím, než vyřkla
slova, jež mě proměnila v netvora, řekla mi o sobě všechno. Její jméno bylo Aglides, byla
potomkem čarodějnice a smrtelníka. Tito muži ji zajali před třemi lety, nevěděla, co po
ní chtějí, ale byla si jistá, že to souvisí s jejich vládcem, který trpěl artrózou,
pravděpodobně chtěli, aby jej vyléčila. Když dokončila své vyprávění, zeptal jsem se jí,
jak rituál proběhne, odpověděla mi:"Budu muset spoutat tvojí duši ve tvém smrtelném
těle, tím ho učiním nesmrtelným." Duše. To jediné mi zbylo a také to jediné zůstane,
říkal jsem si, že zase tolik neztratím. Když začalo svítat, Aglides začala s rituálem. Ptal
jsem se jí, jestli k tomu nepotřebuje nějakou knihu nebo byliny, ale jen zakroutila
s úsměvem hlavou. "Je po Alban Hefinu, letnímu slunovratu, brány mezi naším světem a
zásvětím jsou otevřené, má to ohromnou moc" řekla sebevědomě. Její oči zaplály mocí a
spustila:

"Stoirmean stoirmeil agus sruthan uisge air a thiomnadh
bidh anam a 'fàs, agus chan eil ach snaidhm lag ann am beatha,
Bidh dealanach anns na speuran teine an teine agus
ag atharrachadh an oidhche san latha,
chan eil coinnlean beatha, an fheadhainn as l
ugha den fheadhainn as lugha, na neartachadh

Tha mo chorp tro eabar air a tharraing le neart neònach,
tha an saoghal gu lèir ag innse dhomh an neart a tha mo thoil,
Chan eil mi a 'creidsinn na tha na murtairean ag ràdh,
Bidh mi beò, èiridh mi, tha an latha an-seo!"

Kolem zavál vítr. Cítil jsem uvnitř svého těla velký tlak a mým tělem se prohnala prudká
bolest následována křečemi. Nevím, jak dlouho jsem se zmítal v křečích, ale když jsem
se probral, bylo mi skvěle, cítil jsem se plný síly. Moje smysly…se neskutečně zlepšily.
Slyšel jsem zurčící pramínek řeky, která obtékala jeskyni, ve které jsme byli. Ačkoliv se
ještě úplně nerozednilo, viděl jsem všechno velmi ostře. Ucítil jsem sladkou železitou
vůni, krev. Otočil jsem hlavu za tou pro mě nově opojnou vůní, nechápal jsem to. Aglides
krvácela z očí, ale její rty byly zkroucené v úsměvu. Chtěl jsem se k ní dostat. Škubl
jsem za řetězy a tím je vyrval ze skály. Velice rychle jsem se k ní dostal. Slyšel jsem její
tlukot srdce, pomalu se zpomaloval. Podívala se na mě s klidem v očích, promluvila ke mně
tichým rozklepaným hlasem:" Nialle, to je v pořádku, věděla jsem, jak skončím, viděla
jsem to. Ty budeš žít. Ale dopřej mi poslední přání." "Jistě, cokoliv," řekl jsem utišujíc
spíš sám sebe než jí, moje pocity byly najednou mnohem silnější. Hlasitě polkla a
řekla:"Vysaj ze mě život, nenech mě zemřít takto." Nevěděl jsem, co tím myslí, ale když
mi nabídla zápěstí a já ucítil vyhasínající život z jejích žil… pochopil jsem. Přiblížil jsem
rty k jejímu zápěstí a moje špičáky se nepatrně prodloužily a zaostřily. Ten pocit, když
jsem zabořil zuby do její hebké pokožky, byl tak neskutečný, povznášející. Do úst se mi
vylila teplá pulsující kovově sladká tekutina…krev. Její život mi proudil do úst a ona
pomalu usínala. Když jsem necítil žádný tlukot srdce, přestal jsem pít. Zavřel jsem jí
otevřené oči a čekal na příchod další potravy. Přišla skoro hned. Než se těch pět barbarů
stačilo rozkoukat, bylo po nich, Jejich krev byla plná nenávisti a chamtivosti…

A tak se zrodil první upír. Prvních pár let jsem žil o samotě, svojí Brianag jsem již
nespatřil. Živil jsem se od lidí, které jsem potkal na svém bloudění světem. Když začala
být samota nesnesitelná, začal jsem proměňovat nové upíry. Snažil jsem se lidem i
pomáhat, ale nešlo to. Kdykoli jsem se podíval do hladiny potoka a posléze do zrcadla,
viděl jsem v sobě jenom zrůdu.

Jmenuji se Niall Friseal Taraghlan, jsem predátorem, jež je na potravinovém řetězci nad
lidmi. Živím se lidskou krví a nikdy nezestárnu. Jsem stvořením, jež si vybralo věčný
život. Jsem upír.
 

1. kapitola

15. dubna 2018 v 15:50 | VampAnie |  Nesmrtelná posedlost
camata

"Nech mě být!" zakřičela jsem již na zavřené dveře svého pokoje, ze kterých před chvílí koukal můj bratr. Znáte to, taková ta klasická hádka sourozenců. Víte, proč jsme se pohádali? Ne? Tomu neuvěříte, tedy, možná jo, ale to je jedno. Pohádali jsme se kvůli mé posedlosti upíry. Ano, mluvím o krvesajích. Bratr je o dva roky mladší, je mu patnáct a neustále tvrdí, že bych se měla jít léčit. Vždyť já mu také neustále necpu pod nos tu jeho posedlost hokejem. No, dobře asi není nejlepší nápad srovnávat nadpřirozenou bytost a fyzické vyžití, ale i tak.
Sednu si na postel a koukám do stropu vykládaného dřevem. Můj pokoj je vcelku malý, ale mně stačí. Stěny jsou červeno šedivé a na jedné z nich je velká polička s knihami o upírech. V knihovničce mám jenom učebnice a sešity, holt škola na prvním místě. Celou noc jsem nespala, a proto není divu, že jsem pomalu ale jistě usínala. Když jsem byla již v polospánku a proplouvala údolím spánku, vyrušilo mě z mého snění oznámení o novém článku. Ihned jsem se zvedla z postele a dobelhala se ke stolu, na kterém jsem měla počítač. Otevřela jsem oznámení a samou radostí skákala. Nový článek o setkání s upírem. Abyste věděli, založila jsem veřejné fórum, na které mohou všichni příznivci a stoupenci upírů psát své zkušenosti, fanfikce a setkání s nemrtvými. První dvě mě moc nezajímají, ale občas si je přečtu, ale to poslední…to poslední je moje neoblíbenější čtení. Oznámení o takovýchto článcích a příbězích chodí tak jednou za týden, ale tento týden to bylo již druhé. Název článku je: "První polibek." Prvním polibkem zde autorka myslí, první sání krve, jen aby bylo jasno. Článek je velmi zajímavý, krátký, ale zajímavý. Ihned se do něj začtu.
První polibek
To neuvěříte, co se mi stalo! Vlastně jo uvěříte, ale jen jsem nevěděla, jak začít. Jsem z toho celá pryč! Potkala jsem ho! Chápete?! Potkala! No dobře asi bych se měla trochu uklidnit. Takže začněme od začátku.
Všichni jsme si mysleli, teda nevím, jestli všichni, ale je všeobecně známo, že upíři nesmí na slunce, protože nemají duši, a proto je sluneční paprsky spálí na oheň. To jsou kecy! Bylo 28. října, bylo kolem páté hodiny, slunce zapadalo a já jsem šla jako vždy z práce. Jednou týdně chodím na hřbitov, abych dala na hrob své babičky jednu rudou růži a zapálila jednu svíčku. Každopádně, hřbitov mi vždycky naháněly husí kůži, a tak jsem šla ihned pryč. Když jsem šla ze zatáčky, která vede od hřbitova k vlakové zastávce, kde je zároveň přejezd, tak se to stalo. Byla jsem už pár metrů od hřbitovní zdi, najednou ucítím velký tlak na prsou a než se stačím nadechnout, jsem opřená o zeď hřbitova a koukám do očí asi tak dvacetiletýmu klukovi. Vlasy měl takový tmavě hnědý a holky, každý oko měl jiný. Usmál se na mě, ale nic neřekl, teda myslím, byla jsem mimo. Zpod horního rtu mu vykoukly špičáky, ale ne jenom jeden pár, hned dva. První pár byl namístě dvojek a druhý byl standardně na špičácích. Než jsem se nadála, kousl mě. Trvalo to jenom chvíli, ale ten pocit euforie… Pak byl pryč. Doufám, že ho zase potkám :D Já vím, že tuhle stránku navštěvují i "neznaupíři", ale tenhle článek je právě pro věřící. Můžete říkat, že jsem si to vymyslela, ale já jsem tam byla a zažila to…
Vaše Evelynn
Říkala jsem, že nic moc, ale něco mi říkalo, že ta holka mluví pravdu. Říkejte si tomu třeba intuice, ale tenhle pocit jsem již několikrát měla a měl pravdu. Stáhla jsem si svoje hnědé vlasy do culíku a oblékla si mikinu s Mickie, najednou mi bylo chladno. Topení asi zase nefunguje. Usadila jsem se pohodlněji na židli a autorce článku jsem napsala.
Bianca: Ahoj, tvůj článek mě moc zaujal :D můžu se zeptat, kde jsi na upíra narazila? :D
Odpověděla prakticky ihned.
Evelynn: Ahoj! Jsem ráda, že si článek přečetla až do konce, vím, není dlouhý a je vcelku zmatený, ale jsem z toho pořád pryč! Pořád si musím prohlížet ty stopy po polibku…jsem magor. Na pana McPřitažlivého (jsem blázen, že jsem si ho pro sebe pojmenovala?) jsem narazila, tedy spíš on na mě, u Twin Peaks cemetery :D
Sotva jsem odpověď přečetla, moje podvědomí zajásalo. Twin Peaks! Tam žiju! A kolem Twin Peaks cemetery chodím každý den domů! A je tu on! Chápete?! Moje životní šance se s někým z jejich světa setkat! Pozor, ne se nechat políbit, nestanu se jejich krevní bankou, mám přeci svoji důstojnost. Ale jedno po druhém. Chce to plán.
***
Ráno jsem normálně vstala, oblékla se a nanesla trochu make-upu. Po schodech jsem se plížila jako mrtvola. Usedla jsem ke snídani. Neustále jsem na tváři přihlouplý úsměv, i když jsem byla velmi ospalá. Mamka si toho hned všimla a zeptala se: "Děje se něco?" "Upír!" zakřičel můj dementní bratr, klasická sourozenecká láska. "Jakej zase upír? Bianco, už tě to zase chytlo?" zeptala se matka s ustaraným výrazem v obličeji. "Ne, mami. Žádnej upír. To jenom můj milovaný bratříček," odpověděla jsem naštvaně. Popadla jsem svojí svačinu, jablko a sendvič a šla jsem do školy.
Cestou do školy jsem nešla kolem hřbitova, byl to konec konců záměr. Když jsem šla po polní cestě, která je zkratkou ke škole, pípla mi SMS, byla od mé nejlepší kamarádky Emily, ale všichni jí říkaly Ems.
Ems: Kde si proboha?! Musím ti něco říct!
Bianca: Jsem na cestě do školy. Ty jsi už ve škole?
Ems: Jo, myslela jsem, že tam budeš taky a ty nikde! Co zase děláš, Bee?
Klasická "hádka" BFF. Chvíli se hašteříte a pak zase drbete.
Bianca: Nedělám nic, co to by se ti líbilo, však to znáš :D
Ems: No, právě, že znám… :D tak pohni zadkem a doval se sem před třičtvrtě na osm ať ti můžu všechno říct :D
Na poslední zprávu jsem již neodpověděla. Abyste věděli, Ems nesnáší upíry, ale miluje dlaky (a tím myslím všechny i tygrodlaky), založila podobný fórum jako já, ale samozřejmě s dlačím tématem. Navzájem se podporujeme, ale občas vedeme hádky, kdo je vlastně lepší a jedna druhou se snažíme přetáhnout na jednu ze stran.
Zbytek cesty jsem šla opravdu hodně rychle, abych zase nedostala vynadáno.
Do školy jsem dorazila za necelých deset minut, takže jsem tam byla před tři čtvrtě na osm. Po vyběhnutí nekonečného počtu schodů a dostání ke své třídě, jsem ve dveřích spatřila svoji růžovlásku. Opírala se o futra dveří, podupávala bačkorou a ruce měla založené na prsou.
"Nějak pozdě mladá dámo," řekla přísným tónem.
"Omlouvám se," řekla jsem jakoby poníženě a šla s ní do třídy. Když jsem si sedla do své lavice, otočila jsem se na Ems. Jako vždy vypadala perfektně, růžové vyžehlené mikádo, kočičí linky a šedá rtěnka, řekli byste, že je anděl, ale pravidlo potvrzuje výjimku.
"Jdeš na tu post-halloweenskou párty?" zeptala se mně Ems, a tím mě vytrhla z mé úvahy o jejím vzhledu.
"Jo, jdu a ty jdeš se mnou," řekla jsem sebejistě.
"Kolikrát ti mám říkat, že na takovou kravinu chodit nebudu, chodí tam jenom exoti!" odtušila Ems. Nechtěla jsem se s ní hádat, a tak jsem si došla do automatu pro kávu. Horká tmavá tekutina s cukrem mi dokáže zlepšit den, ale nezažene to chmury, které se stahují nad mou návštěvou párty. Sama tam jít nechci, nejsem blázen…no, možná jsem, ale to je vedlejší. Jde o to, že Ems je jediná, se kterou jsem ochotná někam jít. Jednou jsem tam byla sama a nedopadlo to zcela dobře, spíš vůbec dobře.
Vím, že se mi ji podaří přemluvit, ale budu muset vynaložit nějaké to úsilí. "Ems, já vím, že se ti tam nechce, ale pochop, že když jsem s tebou nechtěla jít na tu akci pro sympatodlaky, tak jsi mě stejně přemluvila. A to víš jak tu komunitu pro fanoušky dlaků nesnáším," snažila jsme zahrát na city, což nedělám ráda, ale co jsem měla dělat, věděla jsem, že to jediné zafunguje. Povzdechla si, čímž jsem mohla svoji malou misi považovat za splněnou. "Ok, měla si to u mě, ale jak se mi tam nebude líbit, vypadneme," řekla rezignovaně. "Ty víš, že tě miluju," řekla jsem se smíchem. Ems se ke mně za chvilku přidala. Spolužáci se již začali trousit, tak jsem si šla sednout na místo a podívat se na poslední látku.
Těch šest hodin, kterými jsme byli mučeni, naštěstí skončily vcelku rychle, a tak jsem se mohla vydat na místo činu. Ještě před tím jsme s Ems zašli do drogerie, kde si koupila do zásoby růžovou barvu a oční linky. Jako vždy jsme tam strávili něco přes dvě hodiny. Potom jsem byla tímhle růžovým tornádem vtažena do obchodu s kostýmy. Jelikož jsem kapesné měla dostat až na konci měsíce, tak jsem měla u sebe jen něco málo na kafe ve školním automatu, což jsem taky tornádu řekla, ale to mi odpovědělo, že mě založí. Moje protesty ničemu nepomohly.

TOP 5 knih s upíry- číslo 1

5. srpna 2017 v 16:41 | VampAnie |  TOP 5
1. Provinilé slasti

První kniha série Anita Blakeová, Lovec upírů. Vampyrismus je v USA legální. Za úplatu vám oživovatelé povolají z hrobu zombii dle vašeho výběru. Po některých hřbitovech se potulují ghúlové. Nemrtví by možná měli mít hlasovací právo, ale kdo zastaví ty, kteří začnou zabíjet lidi? Vedlejší zaměstnání oživovatelky Anity Blakeové je právě lov a exekuce odsouzených upírů. Co ale Anita udělá, když je žádána o pomoc při vyšetřování případu několika zavražděných upírů? Upíři jsou přece taky lidi. Nebo ne? Vítejte v St. Louis, ve městě lovců, oživovatelů, lykantropů, vúdú šamanů a lidí, kteří uvízli v síti upířích intrik. Co se skrývá za zavřenými dveřmi Církve věčného života, v podzemí Cirkusu prokletých nebo upířího nočního klubu Provinilé slasti? A když to někdo zjistí, o kolik bude jeho životnost delší než životnost mýdlové kachničky v proudu Missouri?
(zdroj: https://www.databazeknih.cz/knihy/anita-blakeova-lovec-upiru-provinile-slasti-5063?show=alldesc)
Hodnocení na databazeknih.cz: 86%
Hodnocení na goodreads.com: 81%
Moje hodnocení: 100%
Na knihu jsem narazila náhodně, protože moji Upíři z Chicaga neměli vydaný sedmý díl. tato kniha je směsí hororu, romantiky, sci-fi a fantasy a všeho dalšího, prostě na to, co si vzpomenete, to tam je. Styl psaní je úžasný a to myslím vážně, protože málo se mi stává u fantasy knížek, že při čtení mě příběh připadá reálný. Zamilovala jsem si Jeana- Cladea a hlavně jeho průpovídky ve francouzštině (francouzštinu mám jako druhý jazyk). Anita, co k ní říct? Prostě a jednuše dokonale vymyšlená postava.
gpn


Zaujala vás některá z knih? Četi jste již nějakou daných knih? Dejte mi vědět v komentářích.

Další články


Kam dál

Reklama