1. kapitola

3. února 2016 v 18:10 | VampAnie |  Temná noc-zrušeno
1. kapitola
Žili jsme takhle už dlouho, ale nikdo netušil, kdy to přestane. Ano mluvím o Temné noci, jež nás sužovala už sedm staletí. Jednou za měsíc když byl měsíc v úplňku a upíři vyšli na povrch ze svých úkrytů z podzemí a pozabíjeli nevinné oběti, které se je pokusili zabít. Byla jsem malé dítě, které nemělo ze všeho rozum, ale byla jsem si jistá, že tu noc něco přijde, něco zlého. Měsíc byl v úplňku a moje matka na všechna okna přitloukla dřevěná prkna, zabarikádovala dveře a pokřikla na mě "Cher běž se schovat do skříně a nevycházej, ani kdybych tě volala." Právě tu noc jsem slyšela křičet moji matku jako nikdy, když jsem vyšla ze skříně, viděla matku ležet na zemi, hned jsem k ní přiběhla. Již nedýchala, ale oči měla stále otevřené a neměla v sobě ani kapku krve. Ujala se mne cizí paní, které jsem začala říkat mami, byla pro mne opravdovou oporou. Teď mi je 16. Temná noc se ten měsíc blížila a já se ji pokusila zastavit, teď vám budu vyprávět, jak jsem se mi to málem povedlo a o tom, jak jsem se zamilovala, a co se ze mě stalo.
Jako každý den jsem sledovala vybrané, jak hledají úkryty nesmrtelných. Však nikdy se jim to nepovedlo.
Jednou vybraní vyšli o něco dříve a já je samozřejmě musela sledovat. Jak jsem je tak sledovala, ozval se za mnou hlas:
"Koho to sleduješ? Hm. Vybrané? Hele, myslím, že to nemá cenu.!"
"Ale má a neruš mně!"
Ten hlas mi nebyl cizí. Byl to Will. Měl delší vlasy oříškové barvy, malachitové oči a světlou pleť. Znala jsem ho už od dětství, hrávali jsme si spolu. Běhali po lesích. Měla jsem ho ráda, ale jen jako kamaráda.
Takhle jsme se scházeli týden, dokud vybrání nenašli jeden padesáticentimetrový vchod do podzemí. V tu chvíli mě napadl zvrhlí plán, zabít každého upíra. Upíra zabijete jednoduše, né, jako v dávných příbězích kůlem z osiky nýbrž krystalem křišťálu namočeného ve svěcené vodě nebo kůlem z lísky. Krystalu křišťálu jsem měla dost a svěcenou vodu nebylo těžké sehnat. Jedna věc mi, ale dělala starosti. Jak se v noci vytratím z pokoje, když je mou matkou střežen dvacet čtyři hodin denně? Vtom mě to napadlo.
" Budu potřebovat pomoct Wille. Potřebuji, aby si mě zítra ve dvacet jedna hodin čekal pod mým oknem."
"Není problém."
Tak to by bylo. Teď jenom obstarat svěcenou vodu.
Ráno asi tak v osm hodin jsem běžela do kostela s malou zkumavkou a nabírala ji tam plnou. Když v tom, jsem málem leknutím upustila zkumavku s tou vodou na zem. Byl to ten hlas, který jsem slýchávala v kostele před Vánocemi a Velikonocemi.
"Nač tolik svěcené vody?"
Ano byl to Rodrick náš kněz. Nechtělo se mi zrovna nic vysvětlovat a tak jsem jen odsekla:
"Matka ji potřebuje,"
Doufala jsem, že se nebude vyptávat na podrobnosti, jenže by to nesměl být Rodrick.
"A pročpak ji potřebuje? A proč si pro ni nepřijde sama?"
Ach ten Rodrick. Kdybych ho neznala, řekla bych, že je to detalijlista. Radši jsem nic neříkala, aby se moc nevyptával, tak jsem utekla.
Odpoledne proběhlo v celku normálně až na mamčin každodenní výklad o nějaké rostlině. Byla to docela nuda a tak jsem v duchu plánovala, jak zabijeme upíry. Už jsem měla plán dokončený a znova si ho promítala v hlavě, ale matka mě zastihla nepřipravenou a neobvykle se zeptala:
"Jak se zachováš, když někdo sní ptačinec?"
"Co? Jaký ptačinec já myslela, že vykládáš o blatouchu."
Vím, že jsem moc lhala, ale aspoň teď myslí, že dávám pozor jenom tehdy, když je ta rostlina zajímavá.
Čekal mě oběd. Dušená brokolice s kozím sýrem. Není to nejlepší, ale pokud by si měla vybrat mezi šneky s rýží a tímhle, tak bych dala přednost tomuhle. Mamka je skvělá kuchařka, ale některá její experimenty se jíst nedají. Což ovšem nesmím říct nahlas. Před Willem se nesnažím máminy experimenty vychvalovat.
Bylo pozdní odpoledne a já si do svého deníčku zapisovala zvrhlý plán. A také vymýšlela prototyp šípů a luku. Ve střílení nejsem moc dobrá, ale Will ano. Už jsem měla návrh na šípy. Byl by to prostý kus tenčí větve na, jež bych připevnila krystal namočený ve svěcené vodě. Na druhý konec bych připevnila pár pírek ze straky, ale to spíš jen pro efekt.
Blížila se dvacátá první hodina. Chystala jsem se, oblékla a našla pevné boty. V tom se ozvalo zaklepání na dveře, strnula jsem hrůzou. Kdo to může být? Will? To je blbost ten mě má čekat pod oknem. Tak kdo jinak? Matka. Co tu může chtít tak pozdě? Otázky stranou. Dveře se pootevřely a uviděla jsem nepřekvapená matku.
" Co to děláš? Ty chceš…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Veronika Veronika | 3. února 2016 v 18:17 | Reagovat

please klikni + mozes sa aj zapojit (:
http://dollarson.xyz/index.php?ref=39798

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama