1. kapitola- Den D

22. února 2016 v 16:43 | VampAnie |  Duch a přízrak není totéž
Bylo pondělí, jak já je nesnáším, obzvlášť ta pondělí, která mě uvrhnou do deseti měsíců mučení ve školní lavici.
Budík mi zapípal v 5:30. Normálně na úpravu svého dokonalého zevnějšku nepotřebuji dvě hodiny, nicméně dnešní den si to vyžaduje. Den D, jak jsem nazvala 1. Školní den na střední škole, která bohužel není zaměřená na chemii a biologii, bude dle mého názoru naprosté fiasko, už vidím jak mě jakožto rockerku oblékající se do Emo, přijmou. Moje vlastní matka mě donutila jít na školu, která mi nikterak nepomůže k tomu, abych se dostala na farmacii. Abych to shrnula, dělá všechno proto, abych měla co nejméně hodin právě těchto dvou předmětů. Opustila jsem své přátele, které bych za nic nevyměnila, vzdala jsem se výpomoci v útulku a k tomu všemu budu muset nosit školní uniformu. Chápete? Školní uniformu! Kdyby nebyla vínová, co bych dala za šedivou. Moje černé vlasy, které si barvím, již od dvanácti budou suprovou ozdobou na mdlé nic neříkající uniformě. Naštěstí, alespoň pro mě, se musí nosit až od druhého školního dne, uf.
Vstávám z postele, pravděpodobně u toho vypadám jak zombie (tím nemyslím, že lačním po čerstvém mozku) a pomalým krokem vcházím do koupelny. Když se podívám do zrcadla, vidím černovlasou náctiletou puberťačku s naprosto prázdným výrazem. Jdeme na to. Jako první si stáhnu vlasy do vysokého culíku a umyji si obličej. Potom nanesu krém a počkám, až se tenká vrstvička vsákne do kůže. Kruhy pod očima skoro nemám, dík genetice a proto se uchyluji ke svému světlému obočí a dávám mu barvu uhlí, přesouvám se k hřebu rána a tím jsou oči. Nejprve si udělám černé linky, které několikrát obtáhnu, až vypadají skoro jako oční stíny a dám si tenkou vrstvu maskary. Konečky řas zahalím do stříbrného oparu. Rtům dodám rudý odstín, který se stal přes prázdniny mojí oblíbenou barvou. Párkrát na sebe zamrkám do zrcadla a nasadím koketní úsměv, kterému se vzápětí zasměji. Božínku, já jsem někdy tak vtipná, až z toho nemůžu. Už trochu při životě se dobelhám ke své šatní skříni, kde popadnu černé tričko s výstřihem do "v" a černé úzké džíny, které nosím jen do školy, protože, kdybych přišla ve svých černých prodřených, asi by mě vyhodili hned při vstupu do budovy. Dnes se tedy budu držet při zemi, i když na můj vkus až moc.
Po skoro hodině a půl se rozhodnu jít na snídani, ne že bych měla hlad, ale kafe nutně potřebuji. Když vcházím do kuchyně první, co slyším je hlas mého mladšího brášky, který, stejně jako každý první školní den remcá, že nikam nechce, mamku usilovně prosí, ať ho do školy neposílá. Matka nás chtěla mít k obrazu svému, a proto chodím na normální čtyřletý gympl a bratr místo na normální základku chodí na francouzskou školu, kde je tak nechutně vysoké školně, že si mamka musela vzít druhou práci, takže přes den obsluhuje hosty v luxusní restauraci a večer a ráno uklízí na základce.
Bezmyšlenkovitě usednu ke stolu a z konvice si naliji trochu kafe, do kterého si naliji mléko.
" Co se děje Tess?"
Ano, samozřejmě, vždycky když nejsem ve své kůži tak si kafe nesladím a mamka si toho všimla, nicméně budu hrát neviňátko a dělat, že nevím, o čem mluví, ale v tom mě zradí moje prořízlá pusa.
" Nic, co by se mělo dít? Je normální den, pondělí. Počkat vlastně ne, dnes není normální den, je první školní den a já musím jít do školy, na kterou jsem chodit nechtěla."
Můj hlas z ní mrzutě, ale rozhodně sebejistě, ale i přesto v něm jiskří nejistota.
" No tak, Tess. To bude dobré, najdeš si kamarády a bude to všechno jako dřív."
Nesnáším tenhle její sebejistý tón, kterým mi jasně dává najevo, že i když působí sebevíc klidně, nejradši by mě zabila. Ale co to blábolí? Jako dřív? Nový kamarády? Vždyť takhle se začala chovat od té doby, co ji můj táta pustil k vodě, aby mohl být s tou cizinkou, kterou si našel na služební cestě.
" Mami, rozhlídni se! Nic už nebude jako dřív!"
To už byla poslední kapka, beru batoh a jdu do chodby, kde si nazouvám svoje krásný černý Conversky, na které jsem si našetřila brigádou v útulku, kterou jsem ovšem musela pustit, kvůli matce.
"Tess, počkej, kam chceš jít?"
"No asi do školy?"
" Já to tak nemyslela."
" Ne, ty to tak nikdy nemyslíš, a pak skutek utek. Mami, prosím tě, nech si svý prolovy, děkuju."
To už mám všeho po krk a vyrážím ven, prudce bouchnu dveřmi. Kouknu na mobil, na tapetě na mě vykoukne logo BVB a já se sama pro sebe hořce usměju. Je okolo sedmý, to stihnu na místo klidu a zpět do reality, která je plná nenávisti a faleše. Moje kroky nemusím nijak řídit, jsou tak už naprogramované. Procházím kolem vypáleného domu, kterým profukuje lehký zářijový vítr. Vzduch voní podzimem, ale taky něčím, co nedokážu definovat. Co asi dělá Kat? Co dělá Petr nebo Elis? Co krucinál všichni dělají? Celé léto se mi neozvali, tuším, že v tom má prsty matka, ostatně jako ve všem. Než se naději, stojím před hřbitovní bránou, s kterou si lehce pohrává vítr. V tom se mi uleví, není zamčeno. Chytám ten kus kovu do rukou, pohnu s ním směrem k sobě a na mě padne jako vždy strašný klid. Miluju ten pocit. Rychle než mě zmerčí správce hřbitova, běžím směrem k hrobce, která patřila nějaké německé rodině.
Trochu udýchaná z běhu, který nebyl potřeba, protože správce odjel někam, vlastně ani nevím kam, ale vím, že tu není, ale samozřejmě jsem si to uvědomila, až když jsem sem doběhla. Celá já. Moje nejoblíbenější místečko je sloup této hrobky. Sednu si a opřu se o něj. Vytáhnu svůj skicák a začnu čmárat klikyháky (většinou pentagramy). Ale na úplné soustředění si do uší dám sluchátka a pustím si svojí nejoblíbenější písničku od BVB In the end a s radostí se ponořím do slastných tónů Andyho hlasu. Ještě zkontroluji čas, cesta od bytu sem mi trvala pět minut (wow, rekord), takže můžu ještě čtvrt hodiny poslouchat a "kreslit".
Jelikož jsem posedlá kontrolou času, tak jsem nikdy nepřišla pozdě, tudíž každých pár vteřin kontroluji čas.
Nesmyslně kreslím čáry a přemýšlím, jaký nástup předvedu. Mohla bych přijít skoro nepozorovaně nebo udělat velký nástup, při kterém se jistě ztrapním. Takže zůstávám u volby číslo jedna, nepozorovaně. Když se podívám na mobil, čas hlásí skoro 7:30, a proto si beru svoje věci a jdu směr nová škola. Stále s peckami v uších probíhám kolem domu správce, proč furt utíkám, když tu není? Síla zvyku. Když přeběhnu kolem oken, zatočím za roh domu, abych se dostala k bráně, když v tom, ano, stále ponořená do svých myšlenek, vyběhnu zpoza rohu a skončím na zemi, kalhoty promočený, sakra. Odhodím si černé prameny vlasů z obličeje, a co to nevidím. Na zemi přede mnou sedí kluk a snaží se z džínů sundat bahno, které tam po naší srážce zůstalo. Rychle se zvednu, popadnu batoh, který mi sklouzl z ramene, snažím se na sebe moc neupozornit. Když kolem něj procházím, popadne mě za paži a zadívá se mi do očí. Jeho oči jsou hnědé, ale tak nějak zvláštně. Když se do nich zadíváte, vidíte hlubokou hnědou plnou nevinnosti, bolesti a sebejistoty, toť zvláštní kombinace.
"Promiň, nechtěl jsem do tebe vrazit, jen jsem spěchal."
Jeho hlas je jako ta nejplynulejší písnička, co jsem kdy slyšela, vůbec vás nikdy neomrzí.
" Jo, to je vpoho. Hele už musím jít, kvůli naší srážce přijdu pozdě."
Proč zním naštvaně a proč mi srdce bije jako o závod?
"Hele, už jsem se ti omluvil, jo. Tak se hoď do klidovýho režimu."
Nezní naštvaně, jen překvapeně, vlastně se mu ani nedivím, s takovou tvářičkou mu musí holky padat k nohám. Obličej má jemný, nos lehce špičatý a kaštanové vlasy mu lehce dopadají do obličeje. Vypadá to, že si někdy v létě nechal ostříhat ten slavný undercut, ale docela mu sluší. V obou uších má tunely asi centimetrový, černý. Taky jsem takový chtěla, ale opět zasáhla matka. Proč do všeho zasahuje?
" Jo, hele už fakt musím jít."
Zase zním tak plaše. Co se týče kluků, jsem trochu plašší, ale až tak? Otvírá pusu a chce něco říct, ale, to bych nebyla já, jdu a ani se neohlídnu. Tak se mi líbíš holka, sykne na mě podvědomí. Jdi někam, syknu na něj zpět.
Když doběhnu ke škole je skoro osm. Tak asi se mi nepodaří přijít nepozorovaně. Procházím mohutnými dveřmi a podle instrukcí pro prváky, který, mám stažený v mobilu, nacházím kmenovou třídu s číslem sedm, jak příhodné, štěstí potřebuju. Ale silně pochybuju, že číslo učebny mě přinese štěstí. Naposledy se nadechnu, kouknu na čas, ano 8:05, hledání bylo docela zdlouhavé. Zaklepu a pomalu vejdu do učebny, která bude po dobu čtyř let mým útočištěm. Třídní učitel už něco vysvětluje a tak se snažím, co nejrychleji sednout někam, kde nebudu tolik na očích, ale smůla pro mě, místo je jen v první lavici u dveří, tak tedy zaplouvám na místo a snažím se utišit svůj zrychlený tep. Učitel si sedá k seznamu studentů a kontroluje docházku, uf, takže jsem v suchu. Čte jména, jedno po druhém a já jen čekám, až zazní moje příjmení. 99% lidí, kteří tady jsou, neznám. Ptáte se na to 1%? To jsem přeci já. Já vím, můj humor je tak… vtipný. Podle toho, co jsem slyšela, chybí jen nějaký kluk s francouzským příjmením a kluk jménem Petr Jiří. Už je u písmene p, a tak si v ústech připravuji "zde", ale…
" Takže znova, je zde Tereza Ryšavá?"
Jak znova, vždyť to řekl jen jednou.
"Zde"
Řeknu sebejistě, ale i přesto slyším ve svém hlase nejistotu, kterou učitel jistě vycítí. Vzhůru do jámy lvové.
"Ale pane učiteli, mé jméno jste řekl pouze jednou."
Snažím se znít autoritativně, ale očividně to s ním nedělá. Na oplátku na mě spustí naprosto klidným, ale ledovým hlasem.
" Milá slečno, ehm."
" Ryšavá."
" Ovšem. Tedy, milá slečno Ryšavá, když se teď podívám na své hodinky, tak vidím, že je 8:10. Docházku jsme dělali přesně v 8:01, že třído?"
Obrátí se ke třídě a ta mu jednohlasně odpovídá ano. Sakra, jsem v tom až po uši. Co mám dělat? Hlavně nepanikařit, promluví mé podvědomí. To je super, že tě to napadlo, odpovídám obratem. Snažím se dýchat, ale na chvíli mě napadne, co kdybych omdlela? To není špatný, ale určitě by sem přišla máma, seřvala mě a bylo by to ještě horší. Tak jo, jdu se postavit k věci čelem. Sednu si na židli vzpřímeně a snažím nasadit pokerface, nicméně pořád mám tendenci se začít smát. To je úsměvné.
" Haló, slečno, vraťte se zpět!"
"Ehm, ano prosím."
" Právě vám vysvětluji, školní řád, kde jest psáno, že pokud žák přijde pozdě, musí mít omluvenku. Sms mi od vaší matky nebo otce nepřišla, tudíž doufám, že máte alespoň papírek s omluvenkou."
"Nemám."
" A nějaké vysvětlení máte?"
Třída se jako na povel začala smát a tak jsem se uchýlila k vyprávění dnešního rána. Ovšem, že jsem vynechala detaily, ale i tak to znělo věrohodně. Učitel se na chvíli zamyslel, vypadal, že mi věří, ale pak:
" Horší výmluvu jsem od prváčka emaře ještě neviděl."
Načež zakroutil nad tím a opět se ozvala salva smíchu.
Po zdlouhavém čtení školního řádu nás učitel konečně vypustil. Uf, první den je za mnou. Kouknu na mobil a zkontroluji čas, je devět hodin a proto nabírám směr hřbitov. Ano, jdu se opět uklidnit, i když za to, že jsem přišla pozdě, můžu já, ale nemusel mě tak ztrapnit, takže jsem si vysloužila nálepku "TA, CO CHODÍ POZDĚ."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama