2. kapitola- Už zase TEN kluk 1. část

24. února 2016 v 9:12 | VampAnie |  Duch a přízrak není totéž
Po tom, co jsem přežila Den D, jsem skončila jako vždy po škole, na hřbitově. Tahle škola má jednu výhodu a to tu, že je blízko hřbitovu. Zase jsem se opřela o svůj sloup, vytáhla skicák, tužku a sluchátka s mobilem. Sluchátka dala do uší a hudbu si pustila na maximum. Nevnímala jsem nic jiného než super sólo kytary a kroužky, které jsem nakreslila za těch dvacet minut na papír skicáku. V tom mě z kreslení nesmyslů vytrhne příchozí sms od mamky: V kolik se vrátíš, musíme si promluvit. M. obratem odepisuji: Nemám ponětí, ale v nebližších třech hodinách mě určitě neuvidíš. Tvoje milovaná dcera Tess. Naštěstí, se mně už neozvala, a tak se opět ponořuji do slastných tónů hudby.
Nevím kolik uběhlo času, ale když zvednu hlavu už od skoro modrého papíru, je šero až tma. Kouknu na mobil, 17:02, to si to u matky pěkně vyžeru. Mám od ní zmeškaný hovor, a tak mě nezbývá nic jiného, než jí zavolat. Vytáčím její číslo a po dvou zazvoněních to zvedne. Její hlas je rozmrzelý, ale jistý a docela naštvaný.
" Terezo, kde proboha si?!"
Takže, tento hovor bude spadat do kategorie číslo 2, výslech.
" Kde jsem? To je dobrá otázka, moment, pošlu ti souřadnice."
Snažím se znít naprosto lhostejně a trochu arogantně.
" Terezo, nedělej si srandu, jak to, že nezvedáš mobil? A kde krucinál si?"
" Tak zaprvé, volala si jen jednou. A jak už jsem řekla, pošlu ti souřadnice, ju?"
" Neštvi mě! Jsi ještě malej fracek, aby ses takhle chovala!"
Ale to už bylo fakt dost, s mobilem jsem třískla o nejbližší náhrobek a on se rozletěl na baterku, kryt a ten zbytek. Ještě jsem si pořádně zařvala. Pak jsem sebrala mobil a snažila jsem se ho složit. V tý pitomý tmě jsem viděla kulový, takže baterku jsem tam dávala asi obráceně, kašlat na to. Hodila jsem ho do batohu, a vydala se, směr domov, jenže v tý tmě jsem prd viděla, a tak jsem to naprala do prvního hrobu, který se namanul.
Probudila jsem se na mokré zemi a zjistila, že prší, sice lehce, ale i tak prší. Pomalu jsem zvedla hlavu a v tom mě zasáhla tak prudká ostrá bolest, že jsem hlavu svalila zpátky na zem. Tak jsem tam chvíli ležela, až jsem sebrala všechnu odvahu a zvedla se na nohy. Trochu se mi motala hlava a podle bolesti na pravém boku soudím, že tam budu mít pořádnou modřinu. Vezmu ze země batoh, který je celý promočený a od bahna. Tentokrát jdu pomalu a snažím se zaostřovat na předměty před sebou, abych zase neudělala držkopád, ale přes příšernou bolest hlavy se mi na to špatně soustředí. Po pár krůčcích si trochu zvykám na tmu a hlava mě už také méně tepe. Mou hlavou víří snad tisíc myšlenek na to, jak se bude tvářit matka, až mě uvidí celou pomlácenou, jo, to bude. Ovšem jí nemohu říct, že jsem byla na hřbitově, protože to mi zakázala už v deseti letech, když jsem tam chodila každý den zapalovat svíčky. Řekla, že jsem podivná, že nic takového nebude podporovat.
Konečně vidím alespoň něco, protože se blížím k bráně, jsou kolem lampy, i když už něco musí pamatovat. Když se k ní dobelhám, prudce se proti mně otevře. Ihned s sebou fláknu na zem, už zase. Vykřiknu mix nadávek, a snažím se zvednout na nohy, ale můj poněkud naražený bok mě přeci jen irituje. Když se zvednu na nohy a snažím se z nohavic a boků sundat přebytek bláta mě někdo osloví:
"Jé, moc se omlouvám, to jsem nechtěl. Něco jsem tu zapomněl a netušil jsem, že tu někdo bude. Ale, aspoň si jsme kvit."
Tu poslední větu zvlášť podtrhne. Co si jako myslí? Lehce zvednu hlavu od sklepávání bahna, a koho to nevidím. Je to TEN samý kluk, do kterého jsem ráno narazila, tedy lépe řečeno, kterého jsem srazila. Kouká na mě, já na něj, oba koukáme. Vypadá docela uhnaně, jako když sem celou cestu běžel. Vlasy má teď lehce rozcuchané a mokré, kupodivu. Takhle mu to víc sluší. Hej, odpovídej a dej mu to sežrat, ozve se zase moje podvědomí.
" Já… ehm… už musím… jít. Už musím jít, jo, tak já jdu."
Tak tohle se nezdařilo. Kouknu mu zpříma do očí a vidím v nich i přes tu tmu strach? Asi, ano strach.
" Jsi v pohodě? Máš na čele krvavý šrám."
Zarazím se uprostřed kroku. Počkat, mně teče krev? Jako fakt? Jak to že, jsem si toho nevšimla dřív? Rukou si sahám na čelo a podívám se na ní, má pravdu, trochu krve mi opravdu z čela teče, k tomu se přidal déšť, a je z toho krvavý vodopád.
" Jo asi mi trochu krve teče, ale to není nic vážnýho. Nestarej se, děkuju."
Zakoulela jsem očima a otočila se k odchodu. Zhluboka jsem se nadechla a v tom mi v hlavě proběhla super jízlivá poznámka na jeho účet, proč toho nevyužít?
" Ale, promiň, ty se vlastně staráš a pak ti holky padaj k nohám, kvůli tvýmu andělskýmu ksichtu, to ode mě nečekej."
Musela jsem se tomu zasmát, opravdu někdy to za to stojí. Kouká na mě docela vykuleně. Šibalsky se usměje a odhalí suprově bílý zuby. Není ošklivej. Ježiši, na co to zase myslíš, opět se mé podvědomí muselo projevit, jak já bych ho někdy…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ďábel ďábel | 24. února 2016 v 10:10 | Reagovat

No mohlo by to být lepší, ale snaha se cení.

2 vampanie vampanie | 25. února 2016 v 6:25 | Reagovat

Děkuji za názor, nicméně děj je teprve na samém začátku ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama