2. kapitola- Už zase TEN kluk 2. část

25. února 2016 v 8:51 | VampAnie |  Duch a přízrak není totéž
" Fakt si právě řekla, že mám andělský obličej?"
No jak jinak, kluci. Božínku, za co, ale jo, sama jsem se do toho uvrhla, sama se z toho dostanu.
" Ksicht, ne obličej. Do obličeje to má daleko."
Jsem dobrá. Nemám náladu na další jeho marný pokusy mě namýchnout, i když moje jízlivý poznámky neznají mezí, dneska prostě ne.
" Hele, už jdu. Je celý tvůj."
A mrknu na něj asi tak, jak jsem na sebe mrkala ráno v zrcadle. To ho ovšem vykolejí a tentokrát jsem na odchodu, myslím k opravdovému odchodu, což znamená, že ať utrousí cokoliv, půjdu dál bez jakékoliv známky podráždění. Ale, jen, co se otočím na patě k odchodu, spustí proslov:
" Holka, počkej! Co jsem ti udělal? Hm… já nevim, už jsem se ti omluvil, dokonce dvakrát, i když poprvý, tak za to můžeš ty. Pak ti chci pomoct, protože evidentně nejseš v pohodě a ty mě jen sprostě odpálkuješ!"
Pan vímcodělámprotožemámlibovejksicht se projevil a dost hlasitě. Nicméně na jeho proslov nereaguji, jen se hlasitě zasměji a pokračuji v chůzi.
"Jen tak mimochodem, jak se jmenuješ?"
Zavolá za mnou. Jen tak mimochodem ti to může bejt, ty víš kde… Ale nebudu sprostá, že? Proto s naprostým klidem zakřičím přes rameno:
" Jen tak mimochodem ti do toho nic není."
A ještě se tak lehce…hm, jak jen to říct… uchechtnu. To už mi je jedno, co trousí za mix nadávek nebo nečeho podobného, prostě jdu, jdu vstříc máminu záchvatu z toho, že jsem pobitá, a také, že jí nezvedám ten zatracenej mobil.
Z jedné hádky do druhé.
Mobil! Rychle si z ramene sundavám batoh a zjišťuji, že je rozepnutý a mobil, skicák s občankou jsou pryč. No, tak to nám to pěně začíná nebo spíš končí? Přemýšlím, jestli se mám vrátit na a jít hledat, ale v tý tmě toho asi moc neuvidím. Proto pokračuji ve směru, domov. Zítra půjdu najít ztracené věci.
Když přijdu domů, máma leží na gauči a do toho jí hraje nějaká nekonečná telenovela. Jakmile mě zmerčí, vyskočí na nohy a spustí, trochu rozespale, ale sebejistě:
" Kde si krucinál byla? Já tady trnu hrůzou! A proboha, co to máš na obličeji, vždyť ti teče krev a si celá od bahna! Běž do pokoje, dneska se už nemíním rozčilovat! Promluvíme si zítra ráno."
Nemíní se rozčilovat?! Vždyť už se rozčiluje, někdy vážně nechápu její myšlenkové pochody. Než jdu do pokoje, zajdu do koupelny umýt se.
Když mdlé světlo osvětlí koupelny, podívám se na sebe do zrcadla. Já mám teda ránu. Namočím si ručník a začnu si omývat ránu na čele, nevypadá zase tak hrozně, ale ten monokl. Myslím, že zítra budu ve škole středem pozornosti. Smyju si zbytek make-upu a jdu do sprchy.
Po sprše si obléknu svoje oblíbené pyžamo, samozřejmě černé s lebkou, dokonale vystihuje moje pocity. Ještě se zběžně podívám na bok, mám tam velkou modřinu, respektive mám úplně fialový bok. Zítra bude zelenohnědý, to bude srááánda. Vlezu si do postele a jen tak my hlavou víří myšlenky a neustále se mi vrací rozhovor nebo spíš hádka s tím klukem, mám takový divný pocit, žejsem ho rozhodně neviděla na posled. S tím neklidným, ale možná i klidným pocitem usínám a ponořuji se do světa snů. První den jsem vůbec nezvládla, ale to bych nebyla já.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama