4. kapitola

21. února 2016 v 18:18 | VampAnie |  Temná noc-zrušeno
Když jsem konečně pootočila hlavou, zaslechla jsem šepoty a nakonec ránu. Co by to jen mohlo být? Opravdu opatrně jsem se zeptala těch dvou, kteří hlídali východ.
" Co se to děje?"
Chvíli mlčeli, ale nakonec jeden z nich řekl:
" Snaží se toho nového ochočit, naučit ho zabíjet na povel. Jinak to co jsem ti teď řekl, bude jenom mezi námi třemi. Arendo, nic neprozradíš?"
" Neboj, Christiane. Hele a jak se vůbec jmenuješ, jsi tu už dva dny a neznáme tvoje jméno."
" Jako já? Jmenuji se Cher Binarová."
Potom, co jsem jim řekla moje jméno, nikdo z nich nepromluvil. Proč se mnou nemluví, kéž bych si s nimi mohla povídat. Nikdo na moje otázky a pozdravy nereaguje. Pořád mi v hlavě zní slova, co mi Will řekl, když jsme šli do toho úkrytu: pusa, možná konec. Dlouhou chvíli si krátím vymýšlením věty, jež mohl Will říct. Pomalu mi dochází význam. Teď vím, co mi chtěl říct: Prosím, dala bys mi pusu, dnes je možná konec. A já neodpověděla. Co to mnou bylo, ale už ho nikdy neuvidím.
Ráno dostávám konečně trochu jídla, ale musím říct, že to není nejlepší. Šneky s rýží bych si dala raději. Po jídle vidím, jak za mřížemi táhnou nějakou osobu se zády, která jsou celá od krve. Podle toho soudím, že ho zbičovali. Jenže jsem si myslela, že mě nic překvapit nemůže, jenže překvapilo. Toho neznámého táhli ke mně. Připoutali ho k tomu samému, na kterém jsem ležela já, akorát nad tím nebyl kbelík, ale bič. Po dlouhém pozorování neznámého, zjišťuji, že je ten mladík podobný Willovi. Oříškové vlasy měl jako on, pleť by seděla, ale ty oči. Nemají duhovku. Je to Will! Zaostřením si všímám menší jizvičky na tváři ve tvaru srdce, kterou jsem mu nechtěně vypálila jako malá. To mě šokovalo. Will, myslela jsem, že je mrtvý.
" Wille, ty žiješ, už jsem myslela, že…"
" Vrrrrrrrrrrr."
" No, tak promiň, jenom jsem se ti chtěla omluvit ta to, jak si se mně ptal, jestli ti dám pusu. Byla jsem duchem jinde. Teď mi tak slova došla."
Jenže on jenom vrčí, nemluví, nic neříká. Panebože, to byl on ten nový upír, kterého "ochočovali". Teď je mi vše jasné, ty duhovky a to vrčení. Ach Wille, kéž by chytly mně a né tebe. To už přichází nějaký jiný upír, poznám to podle těch duhovek. Jde ke mně, chytá za provaz a kbelík se vylévá přímo na mně. Ó né to je… krev. Tak to zašli daleko, vylít na mně něčí krev. Já jim to nedaruji. Začínám sebou škubat, ale to už na mně znovu přistává další dávka krve. Teď už vím, že škubat sebou nemá cenu. Tak zkouším křičet, ale děje se to samé. No co, i když mně trápí jiná věc, co s Willem?
Je večer, tedy aspoň myslím, že je večer. Dostávám další dávku jídla, je lepší než to předchozí, jenže mamčiným experimentům se to nevyrovná. Jídlo dojídám. Will dopíjí krev, které měl asi jako jednu sklenici mléka. Snažím se s ním bavit, ale on jenom vrčí. Pomalu si začínám namlouvat, že to nemá cenu. Co na plat snad Willa přiměji, aby se mnou mluvil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama