3. kapitola- Hřbitov, místo všeho klidu a to doslova- 2. část

6. března 2016 v 17:19 | VampAnie |  Duch a přízrak není totéž
Cestou do školy jsem nad vším opět přemýšlela. Jak jsem si toho nevšimla? Vlastně, už vím proč. Celé léto jsem strávila na hřbitově. Existuje nějaká příručka na to, jak se chovat v takovéto situaci? Asi ne, že?
Když jsem přišla do školy, ve třídě už byla minimálně polovina žáků, naštěstí nejsem mezi posledníma. Sednu si na své místo, do první lavice. Do začátku první vyučovací hodiny zbývalo asi dvacet minut, a tak jsem si dala pecky do uší, ještě, že mám MP4, a pustila si pomalou smutnou hudbu, která přesně vystihuje mojí náladu, ale abych nebyla úplně mimo, jedno sluchátko jsem si vyndala.
"Je tu volno?"
Tak přesně tahle věta mě vyrušila z transu, kde jsem se soustředila na svůj dech. Bez pohlédnutí na onu osobu odpovím:
" Jo, sedni si."
A dál nic nevnímám, ale zase mě někdo musí vyrušit klepáním na rameno. Otočím se, a po své levici vidím toho kluka, do kterého neustále vrážím na hřbitově. Bože, zrovna teď na něj mám fakt náladu a ještě jsem mu řekla, ať si ke mně sedne, chjo.
" Neztratila si náhodou něco?"
Usměje se na mě šibalským úsměvem a jeho bílé zuby se jen zalesknou. Jeho oči byly ještě temnější než předtím a vlasy měl teď nagelované.
" Je něco, co by tě nezajímalo?"
" Toho je, ale mě zajímá momentálně jen jedno. Neztratila si něco?"
"Kromě rozumu a smyslu pro humor asi nic. Proč se ptáš?"
Snažila jsem se znít lhostejně, aby nebylo poznat, že mě to opravdu zajímá.
" Toho jsem si všiml, ale ještě něco?"
Co si myslí?
"Ne."
Odsekla jsem. Jo, chybí mi toho hodně, momentálně kamarádka, které bych se mohla vybrečet na rameno a všechno s ní probrat. Ovšem s touto odpovědí se nespokojil.
" Terezo, já vím, že si něco ztratila, tak nekecej."
" Já nekecám, počkej, jak víš, jak se jmenuju?"
"To ti neřeknu, zřejmě si nic neztratila, tak tě to nemusí zajímat, jo a ten monokl ti sluší."
A přitom se hluboce zasmál. Ten zmetek. Já ho snad zaškrtím. On našel na hřbitově můj rozřískanej mobil a občanku a teď si se mnou hodlá zahrávat? Tak to ani náhodou. Skrz zaťaté zuby jsem procedila:
" Vrať mi ten mobil a občanku."
Z jeho obličeje se vytratil veškerý humor. Jo, mám vyhráno, ale pak se na mě klukovsky usmál a z kapsy u kalhot vyndal mojí občanku a složený mobil. Proč kluci nosí šedivou uniformu? Než jsem se nadála, začal z občanky předčítat moje osobní údaje:
" Jméno Tereza Amálie Ryšavá, datum narození 23. 7. a rok narození 2000, hm, všechno nejlepší, i když trochu opožděně…"
To už jsem mu vytrhla mobil i občanku z ruky a bylo mi jedno, že můj hlas je slyšet všude, i když on ode mě sedí jen padesát centimetrů.
" Nech toho! Myslíš, že je mi to příjemný?! Co?! Mám teď důležitější věci na práci než se tady zabývat tvým egem!"
Všichni na mě koukali, ale ne proto, že jsem křičela na něho, ale že za mnou stál třídní a s přísným výrazem mi řekl:
" Ryšavá, o tom si ještě promluvíme."
A odešel ke katedře, kde zahájil výuku, respektive další pojednávání o školním řádu.
" Mimochodem, já se jmenuju Alexander Dupont, ale všichni mi přátelé mi říkají Alex."
Dobře, tak se jmenuje Alexander, bože.
"Hm, těší mě Alexandře, já jsem Tereza Ryšavá…"
Samozřejmě mě vždycky musí skákat do řeči.
" Já vím, kdo si."
A mrknul na mě s tím svým dokonalým úsměvem.
"No, ale všichni přátelé mi říkají Tess."
Slovu přátelé jsem kladla obzvlášť velký důraz.
Celých šest hodin výuky nám bylo postupně sdělováno, kde máme jaké hodiny. Byla to nuda, ostatně škola je vždycky nudná. Takže celých šest hodin jsem strávila zíráním na umyvadlo, když mě to přestalo bavit, počítala jsem šrouby v tabuli, bylo jich dvaadvacet, potom jsem počítala části letokruhů na dveřích, jen abych se vyhla pohledu na pana dokonalého vedle sebe.
***
Po škole jsem zamířila domů, výjimečně jsem nešla na hřbitov. Usoudila jsem, že když půjdu domů, budu si moct užít pár chvil se svým bratrem. Když jsem přišla domů, mamka balila Tomáškovi věci do nemocnice, zítra nastupuje na třetí sadu chemoterapií. Cestou domů jsem si ještě koupila barvu na vlasy, blond, ale takovou tu skoro šedivou. Zašla jsem do svého pokoje a převlékla se z těch hadrů do svých věcí. Ty jsou tak pohodlné. Dost rozplývání, jdu mamce ukázat barvu, aby mi jí schválila. Když jí mamce ukážu, řekne:
" Ta ti ne ty vlasy nechytne."
" Mami, tahle barva přebarví všechno, věř mi."
Moc dobře to vím, jelikož touhle barvou si Elise obarvila taky nabarvené černé vlasy a chytlo jí to dokonale.
S tímhle jsem šla do koupelny a podle návodu jsem barvu použila. Když jsem si hlavu vysušila, koukla jsem na sebe do zrcadla.
" Wow."
Vydechla jsem úžasem, tak blond je fakt super, je to příjemná změna. Ale stejně pořád tomu něco chybí. Pomalu se vplížím do chodby, kde mám v batohu modrou barvu na vlasy.
Vrátím se do koupelny, vlasy si vyfoukám a nanesu dle návodu modrou barvu. Potom si hlavu umyju a opět vyfoukám. Tak se sama sobě líbím víc. Když mi mamka zaťuká na dveře, leknutím vyskočím na nohy.
" Klid, jen se jdu podívat na tu změnu."
Sakra. Panika, panika, bože já panikařím, co jí řeknu, jsem jí na to měla připravit.
" Mami hned, jen… jen chvíli počkej, prosím."
Rychle si vlasy házím do ručníkového turbanu. V tom mamka vchází do dveří a já se ani nestihnu podívat do zrcadla, abych zjistila, jestli mi někdy nevykukuje modrý vlas. Tak nasadím nevinný úsměv a dělám, jako, že nemám vůbec modrý vlasy.
" Tak ukaž se, ty moje blondýno."
Mamka se vítězně usmívá. Nechci jí zklamat, alespoň ne teď, ale na jednu stranu, jsem jí zklamávala celý život, takže tohle by nemělo být zase tak jiný. Mámin výraz se mění na naštvaný? Nevím, ale rozhodně není veselý, taky aby byl, že?
" Co to máš na tý hlavě? Ty sis obarvila hlavu na modro? Já jsem věděla, že to nějak obejdeš, sama si to říkala. Ale modrá?"
" Mami, jak víš…"
" Z turbanu ti kouká modrý pramen."
A přitom ukázala na moje pravé rameno.
" Mami, já nechci být blondýna, tak jsem si jenom tu blond trochu upravila, ale fakt jen trochu."
" Já vím, ale mohla si mi to alespoň říct. Víš, jak jsem se zděsila? Ale máš štěstí, že je smývalná"
Ups. Naštěstí to byla to řečnická otázka, protože se mamka otočila na patě a odešla ze dveří koupelny. Uf, to šlo dobře. Ale teď mi nějak dochází, že mám monokl, teda už hnědozelený, ale i tak mám, to se dokonale hodí modré barvě na mých vlasech, jsem to ale šikula. Alex z toho bude mít srandu. Ale proč mi na tom vůbec záleží? Zpropadená puberta…
***


Zprudka jsem otevřela oči a posadila se na posteli. Na čele jsem měla krůpěje potu, můj dech byl nepravidelný a srdce mi bylo jak o závod. Proboha, co to bylo?! Zdálo se mi o klukovi s emo sestřihem, modrýma očima, černými křídly, který mě neustále říkal, ať jdu s ním, že už mě na zemi nic nedrží, žádné city. Nechápu to. Pak mě chytl za ruku a já se neustále vzpouzela, aby mě neodvlekl. Pak jsem se probudila. Takovéhle rádoby noční můry jsem mívala často, ale pak postupně odešly a já měla tak jednu do měsíce. Ale teď, teď se neustále vrací. Proč?
Kouknu na budík se stále zrychleným tepem, super, je skoro sedm. Rychle ze sebe házím přikrývku a jdu do koupelny upravit svůj zevnějšek.
V zrcadle na mě vybafne postava s modrými vlasy, modrýma očima a monoklem. Zamžourám na sebe a pak se vrhnu na česání, líčení a takové to celkové probírání se.
V půl osmý jsem vyrazila do školy, ale měla jsem omluvenku, aby mě vyučující pustil po třetí vyučovací hodině, šla jsem navštívit bratra do nemocnice.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama