3. kapitola- Hřbitov, místo všeho klidu a to doslova- 3. část

11. března 2016 v 18:25 | VampAnie |  Duch a přízrak není totéž
Když jsem přišla do školy, na svém místě už Alex seděl a lehce se na mě usmál. Nevím proč, ale pak se jeho výraz změnil na udivený. Než jsem došla na své místo, pár pramínků z drdolu se mi uvolnilo do obličeje. Lehkým povzdechem jsem ho odfoukla a on se usídlil na mém pravém spánku. Alex se lehce se pousmál a otočil se na dívku sedící za mým místem. Ta se na něj začala koketně smát, protože jí něco šeptal do ucha. Začala ho hladit po rameni a přitom mu šeptání do ucha oplatila, on na ní kývl a já se pomalu vplížila na své místo. Přitom mě chytl za ruku. Jeho dotyk byl teplý a mnou projela vlna klidu. Podíval se mi do tváře, ale hned se zase otočil na dívku za ním. Pustil mě a já si sedla na své místo. Vybalila jsem si věci, jako index, propisku a dál jen tak koukala na umyvadlo před tebou.
" Hezky kreslíš."
Ozval se hlas vedle mě, ale než jsem si stačila uvědomit, že onen hlas patří Alexovi, a že on má můj skicák, který mi včera nevrátil, bezmyšlenkovitě jsem odpověděla:
" Jo, díky, ale jsou to spíš čáranice."
" I když kreslit pěticípý hvězdy, no nevím."
Bylo to myšleno jako vtip, který chápal jen on a dívka za mnou. Hlasitě se zasmála. Podívala jsem se na Alexe. Vypadal poněkud zaskočeně, že jsem se taky nezasmála, ale proč bych měla? Lhostejně jsem mu odpověděla:
" Jsou to pentagramy, něco jako symbol čarodějnic. Ale ani se nedivím, že to nevíš, Alexandře."
Jeho jméno jsem naschvál protáhla a zdůraznila.
" Proč mu říkáš celým jménem? Nikdo mu tak neříká."
Ozvala se dívka za mnou, s kterou Alex nepochybně flirtoval. Z jejího hlasu byl slyšet tón: nezahrávej si se mnou je můj. Lehce jsem se na ní otočila a s naprostým klidem v hlase jsem řekla:
" Ale já mu tak říkám."
Zněla jsem klidně, ale moje srdce hnalo jak o závod, to se mi většinou stává, když očekávám hádku. Dívka se na mě zašklebila, otočila se a něco probírala s holkou za ní, nepochybně její kamarádka. Alex si odkašlal, čímž upoutal mojí pozornost a odtrhl mě od té neznámé.
" Obarvila ses."
Říkal to s něhou v hlase, ale zároveň s výsměchem. Jo, obarvila, ty tupče. Ale tuhle větu jsem neřekla, jen jsem se na něj uculila a obrátila se ke zkoumání umyvadla. V tom mi před nosem přistál můj skicák. Urychleně jsem po něm chňapla rukou, ale Alex ji na něj položil rychleji, a tak moje ruka přistála na té jeho. Jeho ruka byla jemná a docela studená, ne jako předtím, když mě chytila za předloktí. Podívala jsem se na něj pohledem: cotojakoděláš. Jen protočil očima a pronesl:
" Vždycky mě odbiješ, když ti chci něco říct. Takže teď mě poslouchej…"
Pootevřela jsem ústa a chtěla vyřknout námitku, ale on pozvedl ruku a tím mi dal jasně najevo, ať mlčím, poprvé jsem ho poslechla, ale taky naposled. Co si ten kluk myslí? Nezbývá mi nic jiného, než poslouchat, jak já to nesnáším…
" Nevim, co máš se mnou za problém, ale bylo by vhodné, aby si mi to řekla, protože s tebou budu muset sedět až do konce školního roku."
" Tak si přesedni. To není zase takový problém."
" No, víš, tenhle třídní není zrovna ten, co toleruje přesedávání."
Mrknul na mě a otočil se přes uličku na nějakého kluka.
Ty tři hodiny ve škole uplynuly jako voda a já si to už mířila do nemocnice za bratrem.
Když jsem přišla do jeho pokoje, byl, jak jen to říkali, v inkubaci? Nejsem si jistá, ale kolem něj byly samé hadičky, tuna přístrojů monitorujících dech, tep, tlak a celkově činnost srdce. Než jsem za ním šla, musela jsem si obléct takovej hnusnej modrej plášť a vzít si roušku přes obličej.
U jeho postele už seděla mamka. Přišla jsem k ní a položila jí ruku na rameno, jakož to utišující gesto. Vzhlédla ke mně a oči měla zalité slzami. Měla ruku položenou na té Tomáškové. Byl bledý a spal. Doktor říkal, že je to následek chemoterapií. Jak to, že jsem si toho dřív nevšimla? Myslím toho, že byl bledý. V ruce měl kanylu a do té mu vedla hadička s nějakým roztokem.
U jeho postele jsem s mamkou strávila dvě hodiny, pak jsem šla domů a ona do práce. Cestou jsem nad vším přemýšlela, tak často jsem snad ještě nikdy nepřemýšlela.
" Tess!"
Ozvalo se, když jsem procházela kolem parku, který byl asi půl kilometru od našeho bytu. Ignorovala jsem to. Mám jiné věci na práci.
" Tess! Počkej!"
Ten dotyčný si nedal pokoj, ale můj názor se nezměnil. Šla jsem dál, můj cíl byly domovní dveře. Pár metrů před schody do domu mně někdo zaklepal na rameno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama