Prales opic (nic pro slabé povahy)

25. března 2016 v 13:49 | VampAnie |  Příběhy
Procházeli jsme pralesem. V tom se nám nad hlavami prohnalo pár opic a než jsme se nadáli, byly všude kolem nás. Jedna opice byla ovšem zvláštní. Její popelavá srst odrážela pár paprsků, které procházely skrz husté koruny tropických stromů. Ona jediná se ke mně přiblížila a usmívala se. Pomalu jsem k ní natáhl hlavu, protože vypadala, že mi chce něco říct. Stačil jsem mrknout a než jsem se nadál kolem mě nebylo nic, kromě pralesu. Žádní přátelé, žádné opice. Zbyl jsem tu jen já, prales a můj foťák. Co budu dělat? To první mě napadlo, než se mým hrudníkem začala prodírat panika. Kde jen mohou být? Mohou za to ty opice? Do očí mi vyhrkly slzy a začal jsem prodělávat panický záchvat. Urychleně jsem se posadil na nejbližší spadlý kmen porostlý omšelými lijánami. Začal jsem zhluboka dýchat a snažil se paniku zahnat tam, odkud přišla. Chvíli jsem jen tak seděl a koukal do blba, než jsem své nohy donutil ke zvednutí celého těla. Trochu se mi zamotala hlava. Dehydratace se drala na povrch a hlásila se o slovo. Baterie mého foťáku hlásila 1%, a tak jsem ho uložil zpět do pouzdra a vložil do kapsy. Poslední, co jsem na displeji viděl, byly jejich smějící se tváře. Luc, Caroline a Thomas, moji přátelé, kteří jsou teď někde v pralese s opicemi, které vypadají divně.
" To jsem to, ale dopadl." povzdechl jsem si nahlas. Proč jsem jen nesouhlasil s tím, že s námi půjde místní průvodce? Celý já a teď tu trčím bez přátel, s vybitým foťákem a orientačním smyslem, který neví kde je jih, sever, západ a východ, ale aspoň zná světové strany. Promnul jsem si oči a rozhodl se, že se vydám rovnou za nosem.
Setmělo se. Prales ztichl a moje kroky zněly, jako když na střešní okno mého podkrovního bytu dopadají velké dešťové kapky. Byl jsem naprosto nepřeslechnutelný. Moje oči si pomalu zvykaly na tmu, ale i tak jsem neviděl, tak jak bych si představoval. Víčka mi s lítostí klesala a oči hlásily únavu. Pralesem jsem bloudil dobrých sedm hodin a nebyl by špatný nápad si někde lehnout. Očima jsem se snažil najít něco, kde bych se mohl uložit ku spánku.
Obvykle sny nemívám, ale dnes se mi jeden zdál. Byl docela živý. Ležel jsem v kaluži krve, ale když jsem se podíval a své těle, nikde ani známka po nějakém zranění. Čí tedy byla ta krev? Napadlo mě a šel se podívat po okolí. Když jsem procházel kolem velkého starého stromu ze tmy na mě vyskočila opice, a v tu chvíli jsem se probral. Docela mě to vylekalo, ale to se mi přece nemůže stát.
Ležel jsem na něčem mokrém, lepkavém a teplém. Promnul jsem si oči a zašátral rukama do prostoru. Moje ruka nahmatala něco měkkého. Po bližším prozkoumání hmatem, mi ta neznámá věc připomínala lidskou ruku. Musel jsem se té myšlence zasmát. Ovšem pro jistotu jsem se zvedl do sedu a svou hlavu otočil ke své ruce, které stále spočívala na oné věci. V plicích jsem stěží udržel výkřik, vyšlo ze mě jen přidušené zajíknutí. Ta věc...ta věc byla lidská ruka! Rychle jsem svoji ruku odtáhl a můj tlak klesl na nízkou hranici, až se mi z toho zamotala hlava. Dýchej, opakoval jsem si s očima stále upřenýma na zkrvavenou ruku. Byla oddělená od těla. Jediné, co bylo nepošpiněno, byl stříbrný prstýnek, vypadal jako snubní. Odněkud ho znám. Caroline. Ne. To není pravda. Stěží jsem uvěřil té ruce, ale Caroline? Ne, není to pravda. Není. Ale něco, něco v mém mozku mě donutilo věřit v opak. Rychle jsem se vyšvihl na nohy a utíkal rychle, jak jen mi nohy stačilo. O něco jsem zakopl a skončil na zemi. Ležel jsem přímo na trupu lidského těla. Prudce jsem se odvalil na stranu, ale to jsem neměl dělat. Moje hlava spočívala přímo vedle Carolininy hlavy. Oči měla stále otevřené dokořán a rty zkroucené v zoufalém tichém výkřiku. Podíval jsem se jí do očí, mírně se pohnuly. Leknutím jsem vykřikl a oči stočil ke stromu, na kterém něco zašustilo. Zaostřil jsem na tvora, který se prodíral větvemi. Byla to opice. Stejná jako ta, které se na mě poprvé usmívala. Její popelavá srst se zdála černější. Nevím, co mě to napadlo, ale šel jsem za ní.
Nevím kolik jsem toho ušel, ale nohy jsem měl v jednom ohni, plíce lapaly po větším množství kyslíku a srdce nestíhalo rozhánět krev po celém těle. Před očima mě běhaly hvězdičky, ale tam kam jsem došel, najednou zmizely. Opice, kterou jsem následoval, mě dovedla osamělé místo obklopené starými, ale stále krásnými stromy. Ovšem jediná vada na kráse byly opice rozsazené po větvích stromů. Dokud se mi nezačala zatmívat před očima, tak jsem si neuvědomil, že se točím dokola a pozoruji na první pohled neškodné opice, ale já vím své. Při bližším prozkoumání jsou jejich pohledy plné nenávisti.
Útěk. To jediné mi připadalo jako dobrý nápad. Pomalu jsem se otočil na směr, kterým jsem přišel. Moje oči zaměřily cíl, malý květ rostliny. Nohy se rozeběhly a běžely. V tom mé pravé předloktí zasáhla ostrá tepající bolest. Zpomaloval jsem a přitom si levou ruku přiložil na bolavé místo. Ucítil jsem hrubou pokožku, která byla zahalená lekavou teplou tekutinou. Nemusel jsem zvedat ruku k očím, abych věděl, že to je krev, ale musel jsem zkontrolovat rozsah zranění. Velice pomalu jsem zvedl pravou ruku a uviděl pět stejně dlouhých škrábanců, které byly rovnoběžné. Ze zkoumání zranění, mě vytrhlo šustění stromoví. Vzhlédl jsem. Všude se shromáždili opice, ale tentokrát už nevypadaly na první pohled mírumilovně. Vypadaly, jako hladoví psy, kteří čekají, až se jejich oběť vydá na úprk. A to jsem také udělal. Utekl jsem, ale také jsem věděl, že mě co nevidět doženou.
Můj dech se neustále zrychloval, ale šustění pomalu mizelo s přibývající vzdáleností, až úplně zmizelo. Oddychl jsem si. Popošel jsem, když v tom jsem uslyšel ono šustění. Rozhlédl jsem se, ale nic jsem neviděl, proto jsem našel nadzemní část kořenů velkého stromu a schoval se pod nimi.Můj dech se pomalu zpomaloval, ale adrenalin jsem měl neustále v krevním oběhu. Zhluboka jsem se nadechl a porozhlédl jsem po stísněném prostoru, ve kterém jsem byl schovaný. Nic neobvyklého. Zavřel jsem oči oči a promnul si spánky. V tom mi něco došlo. Ruka mi stále krvácela, ale bolest jsem přes nával adrenalinu necítil. Musel jsem zanechávat krvavé stopy. Najdou mě, určitě. Málem jsem vykřikl, když na mém rameni spočinula něčí ruka. Otočil jsem se a spatřil krví zašpiněnou tvář mého kamaráda. Luc seděl zchoulený pod jedním kořenem a vydával přidušené steny. Na pravé ruce měl úplně stejné škrábance jako já. Stále v škou, že ho vidím, jsem mu položil ruku na rameno a tichým hlasem jsme mu řekl: " To bude dobré. Dostanu tě odsud." Ovšem sám jsem těmto slovům nevěřil. Luc jen zakroutil hlavou a vydal další sten. Snažil se posadit, když byl v polodesu vytáhl z pod kořene skleněný střep. Ukázal mi ho a než jsem stačil zareagovat, zabodl si ho krkavice. Můj výkřik zněl spíš jako divné hekání. Svalil se k zemi, hlavu měl položenou na mém stehně a koukal mi do očí. Po tvářích mi tekly slzy. Chtěl jsem mu nějak pomoct, ale byl jsem v šoku. Po tváři mu ztekla slza a můj kamarád vydechl naposledy.
Chvíli jsem tam jen tak seděl, v kaluži krve a s jeho bezvládným vychládajícím tělem. Hladil jsem ho po vlasech a došlo mi ta jediná věc, která mi měla dojít, již od té doby, co jsem v pralese osaměl: neí odtud útěku, opice chtějí jediné a to je naše smrt. Pomalu jsem se natáhl pro střep, který byl stále zabodnutý v jeho krkavici. Vytrhl jsem ho z jeho krku a blíž prozkoumal střep lesknoucí se jeho krví. Střep byl chladný a byl na něm vypískovaný nápis: Je ne regrette rien, Ničeho nelituji. Uchopil jsem střep tak, aby se mi dobře držel a naposled jsem se nadechl. Přiložil jsem ho na svoje zápěstí a se slzami v očích jsem s přitlačil a udělal prudký pohyb. Moje zápěstí pokryl potůček krve. Chvíli jsem se na tu červeň díval, až na mě došly mrákoty. Poslední, co jsem ucítil, byla vlhká půda, na které jsem ležel. Víčka mi ztěžkla a moje duše opustila bezvládné tělo ležící pod kořeny stromů...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama