Chlapec 8539

28. srpna 2016 v 19:36 | VampAnie |  Příběhy
Byl raný podzim, a kdyby listí na stromech nezačalo měnit barvu, řekli byste, že je léto. Foukal jemný teplý vítr, který byl v zdejších podmínkách docela běžný.
Za železnou mříží, která dělila okolní vcelku normální svět od budovy, v níž sídlila Psychiatrická dětská léčebna Dubí, byl vzduch stejně čistý a protkaný podzimem, jediné, co všechen ten klid narušovalo, byl bolestivý nářek zdejších pacientů.
Budova léčebny byla postavena v 19. století a nesla znaky moderny, ale i historismu. Tlustá skleněná a velká okna, nyní zakrytá mřížemi, skrývala nespočetně mnoho tajemství.
Když se setmělo, v léčebně svítila pouhá tři okna. Jedno okno patřilo k místnosti, kde sídlil lékař sloužící noční službu, a okno druhé patřilo noční sestře. Jen to poslední okno nepatřilo nikomu z personálu, bylo to jeho okno.
On, dětský pacient číslo 8539, narozen 3. 4. 1913, seděl ve svém pokoji, na své posteli a čekal, až mu bude přiděleno další číslo.
Třásl se, zuby drkotal, ale ne kvůli zimě, kvůli tomu, co ho čeká. Minuty plynuly a on stále sledoval zamřížované dveře. Víčka mu pomalu klesala, ale chtěl vydržet, nechtěl usnout, protože ví, co se stalo těm dětem, které v té noci usnuly. Světlo zářivky vrnělo v ukolébavém rytmu, sem tam žárovka zablikala a vrhala na holé stěny pokoje pochmurné a mrazivé žluté světlo. Kovová bílá postel, na pár místech, již oprýskána, byla jediným nábytkem v místnosti,
ozvalo se odemykání, vzhlédl, jeho oči se oprostily od únavy a tep se mu ještě víc zrychlil. Dveře se pomalu začaly otvírat a jediné, co ho dělilo od postavy v bílém plášti, byla mříž. Ovšem i tu Bílý plášť otevřel. Do nosu ho udeřila sytá vůně desinfekce smíšená se zatuchlinou, což bylo zvláštní, jelikož budova zde nestála ani sto let. Bílý plášť k němu natáhl kostnatou bledou ruku a tiše pošeptal: "Pojď. Čeká na tebe nové číslo." Odtrhl pohled od jeho ruky a zadíval se mu do očí. Byl stále pod vlivem sedativ, ale to mu nezabránilo v tom, aby mu řekl: "Já nikam nejdu. Neusnul jsem. Nemáte na to právo." V očích se mu zračil hněv, ale jediné na co se zmohl, bylo plivnutí před Plášťovy nablýskané boty. Bílý plášť se na něj jen usmál a z usměvavých úst vykoukly dokonale rovné zuby, které byly zažloutlé z Plášťova neustálého kouření. On, chlapec, dětský pacient odvrátil pohled od jeho rtů a vstal z postele. Nevěděl, proč jde dobrovolně, ale nohy ho neposlouchaly, jen mysl křičela, ať zastaví. Upřel svůj pohled na bosé nohy, které mu střídavě došlapovaly na bílou a studenou podlahu. Plášť mu položil ruku na bedra a s radostným výrazem ve tváři řekl: "To je ale hodný chlapec, už se jistě těší na nové číslo." Mluvil o něm, jako kdyby vedle něj nešel, jako kdyby ho neslyšel, ale chlapec tam byl a vše slyšel. Procházeli spoře osvětlenými chodbami, prošli hlavním sálem a Plášť otevřel doposud zamčené dveře, na kterých byl nápis: NEVSTUPOVAT! Dveře se otevřely a před nimi se zjevila pouhá tma. Plášť však zmáčkl vypínač a tma pominula. Místo ní před nimi spočinuly schody, které vedly hlouběji do místnosti pod nimi. Chlapec šel první, následován Bílým pláštěm. Dřevěné schody pod tíhou dvou těl lehce povrzávaly. Po několika málo schodech se před nimi zjevila hojně osvětlená místnost se spoustou židlí a chirurgických nástrojů. Když došli k poslednímu schodu, chlapec se zastavil a s hrůzou v očích se rozhlížel po místnosti. Plášť, zjevně již nedočkav, ho surově popostrčil vpřed a chlapec dopadl s bouchnutím na kolena pod schody. Do očí se mu draly slzy, ale nechtěl, aby ho viděl plakat. Plášť ho popadl za límec jeho nemocničního úboru a odtáhl hlouběji do místnosti. Kostnatým prstem ukázal na křeslo, které stalo veprostřed. Chlapec se zadíval na, oné křeslo a pomalým krokem se vydal vstříc tomu, co ho čeká,
křeslo osvětloval silný pruh světla, který vycházel z lustru nad ním. Chlapec začínal panikařit. Dech se mu začal zrychlovat. Chlapcova panika byla na stupnici na nejvyšší příčce, srdce pracovalo, jak nejrychleji mohlo a jeho nohy ho dále nesli směrem ke křeslu.
Doktorova ruka nedočkavě ukázala na křeslo. Chlapec se posadil. Plášť začal obcházet místnost, a v jejím rohu sebral kovový vozík pokrytý rzí. Než se chlapec nadál blížil se k němu. Na vozíku již čekaly různé nástroje, preparáty a zdravotnické pomůcky. Chlapec panikařil čím dál tím víc, až se divil, co všechno vydrží. Po tváři mu stekla slza. A po ní další. Další. Nechtěl před ním plakat, ale nedalo se to zadržet, nešlo to. Plášť si nevšímal chlapcova zaslzeného obličeje, zarudlých očí a chvějících se ramen. Přišel k němu, vozík táhl za svým stínem, který byl děsivě shrbený. Chlapec se nemohl pohnout. Plášť k němu již přišel i s vozíkem. Chlapec odvrátil pohled od nástrojů na vozíku a upřel jej na zamřížované okno před ním. Naděje tak malá, že by jí ani elektronový mikroskop nezobrazil, se mu usadila v hlavě. Pomýšlel na útěk, ale odsud se utéct nedalo, tedy ne že by se o to někdo pokusil. Všichni byli strnulí hrůzou, raději se o útěky nepokoušeli, ale co kdyby byl první, TEN, který se o to pokusil, hrdina. Nejdříve by se o to musel pokusit, v tom si bohužel nevěřil. Celý život mu bylo do hlavy vštěpováno, že je k ničemu, nic neumí, a že z něj nikdy nic nebude… Ze zamyšlení ho vytrhlo Plášťovo kuřácké zakašlání.
" Hej, prober se!" Plášťův hlas se odrážel od místností pracovny/ sálu, poté pokračoval: "Víš, už od útlého dětství jsem věděl, že jsem předurčen k velkým věcem, ale tohle by mě nenapadlo. Pracovat v téhle léčebně… to je sen. Než získám cenu za revoluční objev, tak si můžu, dělat kolik jen pokusů chci. A víš co je na tom všem nejlepší?", na chvíli se odmlčel a čekal na chlapcovu odpověď. Chlapec na něj jen nevěřícně koukal.
" Chápu, že to od tebe by byla odpověď poněkud, jak jen to říct? Zaujatá? Každopádně jakožto prakticky nezúčastněná třetí strana jen s minimálním zájmem ti to povím. Nikdo, ale opravdu nikdo se po vás nebude shánět? Není to báječné?" Jeho smích zněl spíše jako chroptivé sípění.
"Ale neboj, nebude to bolet, uleví se ti. Jako těm všem před tebou, je sice pravda, že někteří se napravili až moc, ale to teď není naše starost, že? Ale k věci," další odkašlání, " původně jsem chtěl provést lobotomii, znáš to, nadočnicovým obloukem provedu řez a tak trochu se ti to v mozku srovnám, zjednodušeně řečeno. Následky nejspíše výsledky jsou fenomenální. Nicméně, řekl jsem si, že je to poněkud ohraná písnička, a proto," v ruce pozvedl stříbrné kleště, " tě zbavím pár zoubků. Už jaktěživa se věří, že jsou zdrojem všech duševních problémů, a mí američtí kolegové s tím mají báječné výsledky." Chlapec se ani nepohnul, snažil se vší silou, ale nic.
" Otevři ústa." Chlapec pohnul hlavou v negativní odpověď, Plášť se k němu naklonil, a když promluvil, jeho kuřácký dech mu ovanul tvář…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama