Chlapec 8539 2.část

19. ledna 2017 v 21:25 | VampAnie |  Příběhy
asylumKdyž listí opustilo svá místa na stromech, podzim byl již v plném proudu. Teplota se držela na 10°C a neustále pršelo. Budova léčebny, však vypadala, jako by žádné nepříznivé počasí ani neexistovalo a do světa hlásala neustálé úspěchy se svými dětskými pacienty.
V ten den bylo ráno deštivo, jako obvykle, ale výjimečně ho do nového dne neprobudil hlukot bubnujících kapek, které dopadaly na zamřížované okno. Vzbudil ho čirý strach, který nikdy nepocítil. Chlapec seděl na posteli a ruce měl spjaté v tiché modlitbě. Věděl, že tomu neunikne, vždyť je jediný, kdo má druhé číslo. Snažil se nebát, jen se modlit, ale pokaždé, když se podíval na své ruce, připomínalo mu to skutečnost. Skutečnost, která byla naprosto odlišná od té, které je vyhlašována po širém okolí. Ne, že by toho věděl tolik, ven už skoro nechodil, ale pár zvěstí slyšel od prominentů, dětí, které měli to štěstí a nebyli pokusnými kusy masa, jak je rád nazýval Bílý plášť. Stále byl pod vlivem léků, které mu byly podány minulé ráno, ale i tak si uvědomoval realitu, nebyl čas na snění o útěku, věděl, že jeho budoucnost je zde, v Dubí. Věděl, že naděje ho dělá zranitelným, ale přesto věřil, i když víra ho každým dnem více opouštěla.
Ozvalo se vrzání bílého oprýskaného vozíčku, se kterým jezdila Noční sestra, tedy, tak si ji pro sebe chlapec pojmenoval, protože na tomto místě nezáleželo na jménech, jen na číslech. Všichni byli pro všechny jen čísla. Čísla pro čísla. Nenáviděl to tady, jediný kdo mu vždy alespoň zpříjemnil den, byla právě Noční sestra. Vždy na něj byla tak milá, nevěděl, zda je tak milá i na ostatní děti, ale k němu byla. Ale i tak doufal, že on je pro ni ten jediný oblíbenec, ano bylo to sobecké, ale co byste na jeho místě dělali vy?
Dveře se s neslyšným zavrzáním otevřely a on ji spatřil. Noční sestru. Měla bílou uniformu s takovým tím bílým čepečkem. Vlasy měla lehce narezlé a sem tam jí je protkávalo pár bílých pramínků. Jeho zachránkyně je tady, říkal si v duchu.
" Dobré ránko," zvolala zpěvavým hlasem sestra,"pan doktor říkal, že tě před dnešním zákrokem mám vyvést ven. Takže nás čeká malá procházečka." Přišla blíže a natáhla k němu ruku. Chlapec na ní několik málo vteřin koukal, nicméně potom její ruku přijal.
"Hodný chlapec, tak pojď, ještě ti dáme nějaké boty a něco na sebe, aby si nám nezmrzl." Pomohla mu vstát a odvedla ho ven z pokoje.
Chodba léčebna byla osvětlena ostrým žlutým světlem, které se značně lišilo od sporého osvětlení v jeho pokoji. Chlapec si musel na prvních pár vteřin zakrýt oči, jelikož světlo z chodby ho oslnilo. Než si však stačil přivyknout, Noční sestra ho už odváděla do vestibulu budovy. Tam mu dala jakési boty, které mu byly trochu velké a bundu, která mu padla akorát.
Když ho sestra vyvedla ven, řekla mu:"Kam se půjdeme podívat, je tu nová lipová alej, už si ji viděl? Je sice pravda, že nyní je stromová alej již bez listí, ale i tak působí uklidňujícím dojmem." Chlapec na ní jen zíral, ovšem potom si uvědomil, že po něm chce odpověď, a tak šeptavým a bolestivým hlasem odpověděl:"Ne, neviděl, můžeme se na ně podívat." Sestra neslyšně přikývla. Chlapec se divil, že se nedivila jeho hlasu a jeho chybějícím zubům, ale pak si uvědomil, že není jediným pacientem tohoto ústavu.
Poté co vyšli z budovy, ho do tváře udeřil ostrý vítr, který ovšem po chvilce ustal. Bundu si přitáhl blíž k tělu, aby jím zima neprostupovala, avšak marně.
Sestra ho postrčila na štěrkem pokrytou cestu, která pod jejich kroky křupala. Vedla ho skrze udržované nádvoří, pryč od léčebny, pryč od Pláště. Chlapec byl nadšen. Věděl, že se tam musí vrátit, ale teď ne. Ze štěrkového a udržovaného nádvoří se dostali k aleji. Stromy byly již zcela bez listí, jen sem tam se nějaký osamocen objevil na strašidelně zkroucené větvi.
"Kam vlastně vede tahle cesta, Sestro?" zeptal se lehce chraplavym hlasem hlasem. Sestra se na něj podívala a stále s úsměvem řekla:" Tady, milý chlapče, se nachází Hřbitov pro dětské pacienty z psychiatrické léčebny pro děti s TBC a s dusevnimi poruchami."
Chlapec sebou trhl, to nemůže...vždyť Sestra...ona říkala...ale...
"Neboj se, nejdeme tam. Jen jsem ti chtěla ukázat tuto překrásnou alej. Navíc už nemáme čas, pan doktor nás již očekává, pojď." Opět mu nabidla ruku, nicméně Chlapec ji již nepřijal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama