4. kapitola- Anděl Smrti 1. část

30. května 2017 v 20:51 | VampAnie |  Duch a přízrak není totéž
"Co je?!" vykřikla jsem, aniž jsem otočila. Když jsem hlavu natočila, tak abych na něj viděla, zděsila jsem se. Stál tam on. Ten kluk z mého snu.
"Nechtěl jsem…" měl sametový hlas, ostře řezanou bradu, plné rty, hluboké modré oči a, o můj, bože, boží blonďatý vlasy. Jeho omluva nebo, co to bylo, mezitím skončilo a teď na mě koukal s lehce pootevřenými rty, jakoby čekal na mou odpověď.
"Promiň, říkal si něco?" proč musím znít jako totální pako? Toť otázka mojí existence. Jeho rty se zkroutily do roztomilého úsměvu.
"Ptal jsem se, jestli se odněkud neznáme." Nevím, jestli ty znáš mě, ale já tebe jo. Potkala jsem tě ve snu, jo a měl si andělská křídla, ujetý ne? Myslím, že by byl značně šokován mojí odpovědí. Tak jsem zvolila naprosto jednoduchou odpověď.
"Myslím, že se vidíme poprvé." Jen se usmál, omluvil se a byl pryč.
***
Sobotáááá. Ano, pokud si právě představujete naprosto dětský křik, tak jste na to kápli. Miluju soboty, zvlášť když je podzim. Můžu se procházet za neúplného ranního slunce po hřbitově, aniž bych byla někým zpozorována.
Listí, které spadalo na zem, mi lehce čvachtalo pod nohama. Od úst mi vycházela jemná pára, přestože nebylo až tolik chladno. Moje místo, kde jsem vždy relaxovala, bylo prázdné, tedy do chvíle než jsem k němu přišla blíž, ale co byste očekávali? Všichni se sem ráno bojí chodit, proč? To fakt nevím.
Sluneční paprsky se již začaly probírat k životu, a tak jsem se co nejrychleji vydala ke svému místečku. Nechápejte mě špatně, mám ráda sluníčko, ale nerada se opaluji, a proto jsem věčně bílá jako sejra. Naštěstí podzimní sluníčko již tolik nehřeje, a proto jsem si trochu paprsků nechala na svojí kůži dopadnout. Dělilo mě několik kroků od toho, abych se usadila, vytáhla skicák a přestala vnímat svět, ale hádejte co? Byl tam, zase. Ne, nemyslím toho kluka ze snu, ne to ne, takové štěstí zase nemám. Byl tam Alex.
"Co tu proboha děláš?" vypadlo ze mě s trochu více nepříjemným tónem, než jsem doopravdy chtěla.
"Taky ti přeju dobrý ráno," řekl s veselou škádlivostí v hlase. Měl na sobě černé triko s výstřihem do véčka, přes něj měl černou mikinu a šedivé džíny a samozřejmě černé conversky. No jo, ne všichni si můžou dovolit takovýhle boty. Neměla jsem sílu se s ním vybavovat a taky jsem ho chtěla odpálkovat, tedy pokusit se o to. Jenže pak mě něco upoutalo. Jeho vlasy byly jiné. Měl je po stranách ostříhané, no, holky fakt mu to slušelo, ne, že by mu to neslušelo i tak, ale…víte co. Zpátky k mému původnímu plánu:
"Prosím tě, nemohl bys jít, fakt na tebe nemám sílu." Akorát se tomu zasmál a vypustil z pusy věc, za kterou bych mu nejradši jednu vrazila: "Ty sis mě vážně teď prohlížela?" Viděla jsem rudě, já si ho přece nepro… no dobře jo, prohlížela, ale to nemění nic na tom, že bych mu teď nejradši jednu nevrazila. Řekla jsem to jediné, co mi vytanulo na mysli, protože jsem měla zatmění, jako fakt velký.
"A co? Ty si mě prohlížíš v jednom kuse," řekl a jsem škádlivě, což rozhodně nebyl můj záměr. Užasle zamrkal, upřímně jsem takovou reakci nečekala. Pak se ovšem vzpamatoval a spustil: "No, máš pravdu, i když..no…pár věcí bych přeci jen změnil. Zaprvé, bych ti nabarvil vlasy na jinou barvu, hm, co třeba růžovou? Zadruhé bych změnil ty hadry. Jako vážně máš na sobě černý kalhoty a k tomu tričko BVB a na tom džísku?" trochu zmateně jsem si prohlídla moje neoblíbenější triko. A co? Pak, ale pokračoval: "Neber mě špatně, Black Veil Brides jsou super, i když teď v poslední době stojí za velký kulový. Ale džíska? No tak, jsme v devadesátkách?" To už jsem měla bradu až na zemi. Naštěstí můj smysl pro hbité a vcelku dobré odpovědi se mi navrátil v plné síle a jela jsem: "Jsi nějakej můj módní stylista či co? Ne, nejsi, máš pravdu. Bejt tebou raději držím tu tvoji bohatou držku, protože já si na rozdíl od tebe nemůžu dovolit všechno, na co si vzpomenu a…" v tom mi zazvonil mobil. Máma. Původně jsem to nechtěla zvedat, ale mamka mi nikdy nevolá brzo ráno. Zvedla jsem to, její hlas zněl hodně unaveně a hlavně smutně, možná i trochu ochraptěla, jako kdyby brečela? Její první slova mě v tom všem utvrdila: "Tess, já nevím jak ti to říct, Tomášek…on je..je…" Nedořekla to, protože se znovu rozplakala. Můj mozek se zastavil, znova spustil a až teď mi to došlo.
"On umřel?" řekla jsem a slzy se mi nezadržitelně řinuly z očí. V tu chvíli jsem zapomněla, že přede mnou stojí Alex, a že pode mnou je namíchané listí, klesla jsem na kolena a plakala. Stále jsem u ucha svírala mobil a slyšela vzlyky své matky. Jediné, co jsem dokázala vypustit z pusy, byla jen otázka, na kterou jsem chtěla, ale zároveň nechtěla vědět odpověď: " Kdy? A jak? Já myslela, že z nejhoršího je venku." "Ano, to byl, rakovinu by s největší… s největší.." Opět byla slova nahrazena vzlyky, pak ale pokračovala:" Jenže on měl, no, AVM." Nevěděla jsem, co to je, takže jsem odpověděla něco ve smyslu aha, ale jako by mi četla myšlenka, řekla: "je to něco jako výduť na cévě v mozku a kdykoliv může prasknout. Zemřel dnes v noci. Ve spánku. Nic ho nebolelo." "Mami…" Plakala jsem dál. Nevím, jak dlouho jsme spolu plakaly, ale po chvíli mamka řekla: "Už budu muset končit, musím ještě zařídit převoz Tomáška a všechno. Drž se." "Ty taky," oplatila jsem jí to, ale už jsem mluvila do hluchého telefonu.
Ještě asi pět minut jsem civěla na své ruce svírající mobil. Pak jsem vzhlédla. Pořád tam byl a koukal na mě trochu vyděšeně. Chtěl se na něco zeptat, ale já jsem ho umlčela zvednutím ruky a on jen tiše přikývl. Přišel ke mně blíž a klesl ke mě na bobek. Zvedl mi bradu, podíval se mi do očí a druhou rukou, přesněji řečeno palcem, mi setřel slzy. "To bude dobrý," řekl. Nevím, co se ve mně zlomilo, ale po těch slovech jsem ho objala. Nečekal to a kecnul si na zadek. To ho ovšem nevyvedlo z míry a objal mě. Zabořila jsem hlavu ke krku a vdechovala jeho vůni. Cítila jsem z něj lehkou vůni vody po holení a skořici. Hladil mě lehce po zádech a já si ten pocit užívala. Pak jsem se od něj odtáhla a nevím, co mě to napadlo, ale vše jsem mu vyklopila. Celou dobu jsme seděli na tvrdé mokré zemi posetou tlejícímu listy. Naslouchal mi, jen občas přikyvoval na souhlas.
Když jsem domluvila, podívala jsem se na mobil a zjistila, že je půl deváté. Už budu muset jít. "už budu muset jít, podívat se za mamkou a tak. Díky, že jsi mě vyslechl." Ještě jednou jsem ho objala, ne tohle už byl připravený. Když jsem se odtahovala, tak mě zachytil a přitiskl svá ústa na moje. Bylo to tak nečekané, že jsem mu vyšla vstříc. Snažil se svým jazykem dobít mé rty a já ho nechala. Pohrával si s mým spodním rtem a potom jazykem. Bylo to úžasné, vlastně poprvé, co jsem s někým líbala, ale pak jsem to celé zničila. Odtáhla jsem se, oba jsme byli udýchaní. "Promiň," vyřkli jsme oba zároveň, pokynul mi, abych mluvila první: " Já, budu, budu muset a…a…" Došla mi slova. Podíval se na mě a řekl: "Promiň, neměl jsem, ale když já, chtěl jsem tě políbit už od té doby, kdy jsem do tebe poprvé vrazil, tady na hřbitově." Ta vzpomínka mi vytanula na mysl, vzpomínám. Ještě jsem jednou zamumlala omluvu a odešla. Na křižovatkové cestě hřbitova jsem mu věnovala poslední pohled, poslední v mém smrtelném životě, ale to jsem tenkrát ještě nevěděla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama