1. kapitola

15. dubna 2018 v 15:50 | VampAnie |  Nesmrtelná posedlost
camata

"Nech mě být!" zakřičela jsem již na zavřené dveře svého pokoje, ze kterých před chvílí koukal můj bratr. Znáte to, taková ta klasická hádka sourozenců. Víte, proč jsme se pohádali? Ne? Tomu neuvěříte, tedy, možná jo, ale to je jedno. Pohádali jsme se kvůli mé posedlosti upíry. Ano, mluvím o krvesajích. Bratr je o dva roky mladší, je mu patnáct a neustále tvrdí, že bych se měla jít léčit. Vždyť já mu také neustále necpu pod nos tu jeho posedlost hokejem. No, dobře asi není nejlepší nápad srovnávat nadpřirozenou bytost a fyzické vyžití, ale i tak.
Sednu si na postel a koukám do stropu vykládaného dřevem. Můj pokoj je vcelku malý, ale mně stačí. Stěny jsou červeno šedivé a na jedné z nich je velká polička s knihami o upírech. V knihovničce mám jenom učebnice a sešity, holt škola na prvním místě. Celou noc jsem nespala, a proto není divu, že jsem pomalu ale jistě usínala. Když jsem byla již v polospánku a proplouvala údolím spánku, vyrušilo mě z mého snění oznámení o novém článku. Ihned jsem se zvedla z postele a dobelhala se ke stolu, na kterém jsem měla počítač. Otevřela jsem oznámení a samou radostí skákala. Nový článek o setkání s upírem. Abyste věděli, založila jsem veřejné fórum, na které mohou všichni příznivci a stoupenci upírů psát své zkušenosti, fanfikce a setkání s nemrtvými. První dvě mě moc nezajímají, ale občas si je přečtu, ale to poslední…to poslední je moje neoblíbenější čtení. Oznámení o takovýchto článcích a příbězích chodí tak jednou za týden, ale tento týden to bylo již druhé. Název článku je: "První polibek." Prvním polibkem zde autorka myslí, první sání krve, jen aby bylo jasno. Článek je velmi zajímavý, krátký, ale zajímavý. Ihned se do něj začtu.
První polibek
To neuvěříte, co se mi stalo! Vlastně jo uvěříte, ale jen jsem nevěděla, jak začít. Jsem z toho celá pryč! Potkala jsem ho! Chápete?! Potkala! No dobře asi bych se měla trochu uklidnit. Takže začněme od začátku.
Všichni jsme si mysleli, teda nevím, jestli všichni, ale je všeobecně známo, že upíři nesmí na slunce, protože nemají duši, a proto je sluneční paprsky spálí na oheň. To jsou kecy! Bylo 28. října, bylo kolem páté hodiny, slunce zapadalo a já jsem šla jako vždy z práce. Jednou týdně chodím na hřbitov, abych dala na hrob své babičky jednu rudou růži a zapálila jednu svíčku. Každopádně, hřbitov mi vždycky naháněly husí kůži, a tak jsem šla ihned pryč. Když jsem šla ze zatáčky, která vede od hřbitova k vlakové zastávce, kde je zároveň přejezd, tak se to stalo. Byla jsem už pár metrů od hřbitovní zdi, najednou ucítím velký tlak na prsou a než se stačím nadechnout, jsem opřená o zeď hřbitova a koukám do očí asi tak dvacetiletýmu klukovi. Vlasy měl takový tmavě hnědý a holky, každý oko měl jiný. Usmál se na mě, ale nic neřekl, teda myslím, byla jsem mimo. Zpod horního rtu mu vykoukly špičáky, ale ne jenom jeden pár, hned dva. První pár byl namístě dvojek a druhý byl standardně na špičácích. Než jsem se nadála, kousl mě. Trvalo to jenom chvíli, ale ten pocit euforie… Pak byl pryč. Doufám, že ho zase potkám :D Já vím, že tuhle stránku navštěvují i "neznaupíři", ale tenhle článek je právě pro věřící. Můžete říkat, že jsem si to vymyslela, ale já jsem tam byla a zažila to…
Vaše Evelynn
Říkala jsem, že nic moc, ale něco mi říkalo, že ta holka mluví pravdu. Říkejte si tomu třeba intuice, ale tenhle pocit jsem již několikrát měla a měl pravdu. Stáhla jsem si svoje hnědé vlasy do culíku a oblékla si mikinu s Mickie, najednou mi bylo chladno. Topení asi zase nefunguje. Usadila jsem se pohodlněji na židli a autorce článku jsem napsala.
Bianca: Ahoj, tvůj článek mě moc zaujal :D můžu se zeptat, kde jsi na upíra narazila? :D
Odpověděla prakticky ihned.
Evelynn: Ahoj! Jsem ráda, že si článek přečetla až do konce, vím, není dlouhý a je vcelku zmatený, ale jsem z toho pořád pryč! Pořád si musím prohlížet ty stopy po polibku…jsem magor. Na pana McPřitažlivého (jsem blázen, že jsem si ho pro sebe pojmenovala?) jsem narazila, tedy spíš on na mě, u Twin Peaks cemetery :D
Sotva jsem odpověď přečetla, moje podvědomí zajásalo. Twin Peaks! Tam žiju! A kolem Twin Peaks cemetery chodím každý den domů! A je tu on! Chápete?! Moje životní šance se s někým z jejich světa setkat! Pozor, ne se nechat políbit, nestanu se jejich krevní bankou, mám přeci svoji důstojnost. Ale jedno po druhém. Chce to plán.
***
Ráno jsem normálně vstala, oblékla se a nanesla trochu make-upu. Po schodech jsem se plížila jako mrtvola. Usedla jsem ke snídani. Neustále jsem na tváři přihlouplý úsměv, i když jsem byla velmi ospalá. Mamka si toho hned všimla a zeptala se: "Děje se něco?" "Upír!" zakřičel můj dementní bratr, klasická sourozenecká láska. "Jakej zase upír? Bianco, už tě to zase chytlo?" zeptala se matka s ustaraným výrazem v obličeji. "Ne, mami. Žádnej upír. To jenom můj milovaný bratříček," odpověděla jsem naštvaně. Popadla jsem svojí svačinu, jablko a sendvič a šla jsem do školy.
Cestou do školy jsem nešla kolem hřbitova, byl to konec konců záměr. Když jsem šla po polní cestě, která je zkratkou ke škole, pípla mi SMS, byla od mé nejlepší kamarádky Emily, ale všichni jí říkaly Ems.
Ems: Kde si proboha?! Musím ti něco říct!
Bianca: Jsem na cestě do školy. Ty jsi už ve škole?
Ems: Jo, myslela jsem, že tam budeš taky a ty nikde! Co zase děláš, Bee?
Klasická "hádka" BFF. Chvíli se hašteříte a pak zase drbete.
Bianca: Nedělám nic, co to by se ti líbilo, však to znáš :D
Ems: No, právě, že znám… :D tak pohni zadkem a doval se sem před třičtvrtě na osm ať ti můžu všechno říct :D
Na poslední zprávu jsem již neodpověděla. Abyste věděli, Ems nesnáší upíry, ale miluje dlaky (a tím myslím všechny i tygrodlaky), založila podobný fórum jako já, ale samozřejmě s dlačím tématem. Navzájem se podporujeme, ale občas vedeme hádky, kdo je vlastně lepší a jedna druhou se snažíme přetáhnout na jednu ze stran.
Zbytek cesty jsem šla opravdu hodně rychle, abych zase nedostala vynadáno.
Do školy jsem dorazila za necelých deset minut, takže jsem tam byla před tři čtvrtě na osm. Po vyběhnutí nekonečného počtu schodů a dostání ke své třídě, jsem ve dveřích spatřila svoji růžovlásku. Opírala se o futra dveří, podupávala bačkorou a ruce měla založené na prsou.
"Nějak pozdě mladá dámo," řekla přísným tónem.
"Omlouvám se," řekla jsem jakoby poníženě a šla s ní do třídy. Když jsem si sedla do své lavice, otočila jsem se na Ems. Jako vždy vypadala perfektně, růžové vyžehlené mikádo, kočičí linky a šedá rtěnka, řekli byste, že je anděl, ale pravidlo potvrzuje výjimku.
"Jdeš na tu post-halloweenskou párty?" zeptala se mně Ems, a tím mě vytrhla z mé úvahy o jejím vzhledu.
"Jo, jdu a ty jdeš se mnou," řekla jsem sebejistě.
"Kolikrát ti mám říkat, že na takovou kravinu chodit nebudu, chodí tam jenom exoti!" odtušila Ems. Nechtěla jsem se s ní hádat, a tak jsem si došla do automatu pro kávu. Horká tmavá tekutina s cukrem mi dokáže zlepšit den, ale nezažene to chmury, které se stahují nad mou návštěvou párty. Sama tam jít nechci, nejsem blázen…no, možná jsem, ale to je vedlejší. Jde o to, že Ems je jediná, se kterou jsem ochotná někam jít. Jednou jsem tam byla sama a nedopadlo to zcela dobře, spíš vůbec dobře.
Vím, že se mi ji podaří přemluvit, ale budu muset vynaložit nějaké to úsilí. "Ems, já vím, že se ti tam nechce, ale pochop, že když jsem s tebou nechtěla jít na tu akci pro sympatodlaky, tak jsi mě stejně přemluvila. A to víš jak tu komunitu pro fanoušky dlaků nesnáším," snažila jsme zahrát na city, což nedělám ráda, ale co jsem měla dělat, věděla jsem, že to jediné zafunguje. Povzdechla si, čímž jsem mohla svoji malou misi považovat za splněnou. "Ok, měla si to u mě, ale jak se mi tam nebude líbit, vypadneme," řekla rezignovaně. "Ty víš, že tě miluju," řekla jsem se smíchem. Ems se ke mně za chvilku přidala. Spolužáci se již začali trousit, tak jsem si šla sednout na místo a podívat se na poslední látku.
Těch šest hodin, kterými jsme byli mučeni, naštěstí skončily vcelku rychle, a tak jsem se mohla vydat na místo činu. Ještě před tím jsme s Ems zašli do drogerie, kde si koupila do zásoby růžovou barvu a oční linky. Jako vždy jsme tam strávili něco přes dvě hodiny. Potom jsem byla tímhle růžovým tornádem vtažena do obchodu s kostýmy. Jelikož jsem kapesné měla dostat až na konci měsíce, tak jsem měla u sebe jen něco málo na kafe ve školním automatu, což jsem taky tornádu řekla, ale to mi odpovědělo, že mě založí. Moje protesty ničemu nepomohly.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama