První upír

20. dubna 2018 v 10:00 | VampAnie |  Příběhy
PRVNÍ UPÍR
Nevím, co tu dělám těch 1065 let. Měl jsem zemřít v bitvě se svými bratry, mě jsem se
dostat na Asgard, užívat si hojný posmrtný život se svými otci a praotci, ale místo toho
jsem zůstal uvězněn ve světě živých, odsouzen k věčnému životu. K přežití potřebuji
lidskou krev, nevinní lidé kvůli mně umírají. Noc je mým dnem, měsíc mým sluncem. A
pokud se ptáte co na slunci, tak ne, netřpytíme se. Ve světě koluje mnoho pověr a mýtů o
tom, jak se z vás může stát to, co jsem já…upír. Dřív stačilo, abyste byli nadýmající se
mrtvé tělo ležící pod metrákem hlíny a prohlásili vás za něj, to šílenství okolo bylo
hrozné. V dnešní době si nás lidský druh příliš romantizuje nebo snad ne? A myslím, že to
je důvodem toho, že jsem začal s touto výpovědí. Jak se ze mě vlastně stalo to, co jsem?
Jednoduše…
Bylo krátce po poledni, 21. června 952, pamatuji si, že jsme měli na pořadu dne dobývání
další části Anglických ostrovů. Bylo teplo, ale my jsme na sobě měli vlčí kožešiny a u
pasu dva meče, na zádech velký štít. Byli jsme odhodlaní, nebáli jsme se zemřít, vždyť na
nás čekala Valhala a Odin se svými havrany, Huginem a Muninem. Po dlouhé plavbě jsme
odpočívali pod velkým dubem. Přemýšlel jsem nad svojí snoubenkou, již jsem zanechal za
mořem.
Napadli nás zcela nečekaně. Mého bratra dostali jako prvního, než stačil tasit meč,
jeden mu trčel z břicha. Já jsem byl rychlejší než můj protivník. Bojoval jsem udatně a
ani jsem si nevšiml, že jsem zůstal živ jako jediný. Kolem mých nohou ležela těla mých
stoupenců. Byl jsem zajat. Cestovat jako zajatec nebylo nic moc, zvlášť když vás táhli za
koněm. Byl jsem ale silný. Po každých dvou hodinách šli napojit koně a mě s nimi, ale
s koňmi zacházeli mnohem lépe než se mnou. Po dvou dnech cesty jsem již nemohl. Nohy
mě skoro neunesly a oči se klížily nedostatkem spánku. Poprosil jsem je, abychom na
chvíli zastavili, ale oni mi odpověděli pouze mlčením, ale podle jejich držení těla jsem
poznal, že jsme blízko. A bylo tomu tak. Zastavili jsme před velikou jeskynní průrvou, ze
které vycházela pouhá tma. Velitel skupiny mých únosců mě neurvale postrčil kupředu.
Nohama jsem stál již ve vodě, když mě jeden z jeho nohsledů předběhl a vstoupil do tmy. Mezi lopatkami jsem ucítil hrot meče, což mě pobídlo k tomu, abych se opět
podřídil a následoval prvního muže. Chtěl jsem promluvit, ale v krku jsem měl sucho a
stejně jsem pochyboval, že bych se domluvil. Anglicky jsem uměl, dostalo se mi
patřičného vzdělání, norština byla mým rodným jazykem, ale tito barbaři mluvili
pravděpodobně jenom gaelštinou, alespoň to jsem pochytil z jejich krátkých a stručných
rozhovorů. Čím víc jsme vcházeli do tmy jeskyně, tím víc jsem se obával toho, co může
následovat? Pokud by mě chladně popravili, nedostal bych se na Valhalu, chtěl jsem umřít
v boji, jak je psáno v posvátných svazcích. Cítil jsem vlhkost a zatuchlinu, ale co jsem
mohl čekat od takové jeskyně? Cesta byla plná hrbolků, každou chvíli jsem zakopl. Když
už jsem myslel, že to vzdám a padnu na kolena, došli jsme do samého středu jeskyně.
Bylo tu světlo, které vycházelo ze stropu, kde se skrýval otvor, kterým do vnitřku
pronikali sluneční paprsky. Stěny jeskyně byly hrubě otesány a pokryty řetězy a pouty.
V jedněch poutech byla spoutána dívka, nemohlo jí, být víc jak čtrnáct. Hlavu měla
svěšenou a její kaštanové vlasy jí splývaly kolem vyzáblého obličeje. Zdála se odevzdána
svému osudu. Meč v mých nabral na síle a já ucítil, jak se špička ostří zarývá do kůže na
zádech. Nečekal jsem na další přitlačení a šel jsem směrem ke stěně. Jeden z vůdcových
nohsledů mě připoutal, jak za ruce, tak za jednu nohu. Najednou jsem ucítil tupou bolest
v zátylku a před očima jsem měl tmu.
Probudily mě kapky studené vody, které kapaly ze stropu a zmáčely mi rozpálenou šíji.
Příšerně mě bolela hlava a ruce jsem skoro vůbec necítil. V jeskyni už bylo šero, pronikalo
sem jenom měsíční světlo. Pokusil jsem se pohnout alespoň pravým zápěstím, ale jediné,
co jsem dokázal, bylo rozeznít řetězy. "To nepůjde, řetězy jsou plné run," ozvalo se
odněkud z leva. Až teď jsem se rozvzpomněl na dívku, jež je tu také uvězněna. Hrdlo
jsem měl vyschlé, nepil jsem již dlouho, ale vysoukal jsem ze sebe větu v angličtině:"Co
po nás chtějí? A kdo jsi?" Dívka se hlasitě zasmála a já se za jejím smíchem otočil. I
přes šero v prostoru, jsem ji dokonale viděl. Nevypadala jako za slunečního svitu, její
vlasy nebyly zacuchané a její obličej hýřil zdravím. Teď měla na rtech úsměv a její oči
zářily zelení stříbrných smrků. Koukal jsem na ní jistě velmi vyjeveně, protože
spustila:"Nevím, co chtějí po tobě, vlastně ani nevím, co chtějí po mně, ale jedno vím,
odsud vyjde jenom jeden živý." "Ale něco chtít musejí," odtušil jsem. "A co chceš ty?" zeptala se dívka. "Chtěl bych vidět svojí snoubenku, Brianag," doufám, že na mě ještě
nezapomněla. "Mohla bych ti pomoct, ale bude tě to něco stát," těmito slovy mi poskytla
naději, neváhal jsem:"Cokoliv, mám peníze, šperky…" "Neblázni, o šperky nestojím ani o
peníze, stejně odsud nevyjdu živá. Vyjdeš odsud ty, ale nebudeš moci zemřít, budeš
stvořením dne i noci, zůstaneš věčně mladý, silný, ale to s sebou nese jistou cenu. Tvoji
blízcí a milovaní ti budou před očima stárnout, umírat. Uvidíš války o světy, bitvy národů,
války ve jménu víry. Pořád to chceš?" Nevím, na co jsem v tu osudnou chvíli myslel, ale
než jsem stačil mrknout, souhlasil jsem. Jak mi dívka řekla, ještě před tím, než vyřkla
slova, jež mě proměnila v netvora, řekla mi o sobě všechno. Její jméno bylo Aglides, byla
potomkem čarodějnice a smrtelníka. Tito muži ji zajali před třemi lety, nevěděla, co po
ní chtějí, ale byla si jistá, že to souvisí s jejich vládcem, který trpěl artrózou,
pravděpodobně chtěli, aby jej vyléčila. Když dokončila své vyprávění, zeptal jsem se jí,
jak rituál proběhne, odpověděla mi:"Budu muset spoutat tvojí duši ve tvém smrtelném
těle, tím ho učiním nesmrtelným." Duše. To jediné mi zbylo a také to jediné zůstane,
říkal jsem si, že zase tolik neztratím. Když začalo svítat, Aglides začala s rituálem. Ptal
jsem se jí, jestli k tomu nepotřebuje nějakou knihu nebo byliny, ale jen zakroutila
s úsměvem hlavou. "Je po Alban Hefinu, letnímu slunovratu, brány mezi naším světem a
zásvětím jsou otevřené, má to ohromnou moc" řekla sebevědomě. Její oči zaplály mocí a
spustila:

"Stoirmean stoirmeil agus sruthan uisge air a thiomnadh
bidh anam a 'fàs, agus chan eil ach snaidhm lag ann am beatha,
Bidh dealanach anns na speuran teine an teine agus
ag atharrachadh an oidhche san latha,
chan eil coinnlean beatha, an fheadhainn as l
ugha den fheadhainn as lugha, na neartachadh

Tha mo chorp tro eabar air a tharraing le neart neònach,
tha an saoghal gu lèir ag innse dhomh an neart a tha mo thoil,
Chan eil mi a 'creidsinn na tha na murtairean ag ràdh,
Bidh mi beò, èiridh mi, tha an latha an-seo!"

Kolem zavál vítr. Cítil jsem uvnitř svého těla velký tlak a mým tělem se prohnala prudká
bolest následována křečemi. Nevím, jak dlouho jsem se zmítal v křečích, ale když jsem
se probral, bylo mi skvěle, cítil jsem se plný síly. Moje smysly…se neskutečně zlepšily.
Slyšel jsem zurčící pramínek řeky, která obtékala jeskyni, ve které jsme byli. Ačkoliv se
ještě úplně nerozednilo, viděl jsem všechno velmi ostře. Ucítil jsem sladkou železitou
vůni, krev. Otočil jsem hlavu za tou pro mě nově opojnou vůní, nechápal jsem to. Aglides
krvácela z očí, ale její rty byly zkroucené v úsměvu. Chtěl jsem se k ní dostat. Škubl
jsem za řetězy a tím je vyrval ze skály. Velice rychle jsem se k ní dostal. Slyšel jsem její
tlukot srdce, pomalu se zpomaloval. Podívala se na mě s klidem v očích, promluvila ke mně
tichým rozklepaným hlasem:" Nialle, to je v pořádku, věděla jsem, jak skončím, viděla
jsem to. Ty budeš žít. Ale dopřej mi poslední přání." "Jistě, cokoliv," řekl jsem utišujíc
spíš sám sebe než jí, moje pocity byly najednou mnohem silnější. Hlasitě polkla a
řekla:"Vysaj ze mě život, nenech mě zemřít takto." Nevěděl jsem, co tím myslí, ale když
mi nabídla zápěstí a já ucítil vyhasínající život z jejích žil… pochopil jsem. Přiblížil jsem
rty k jejímu zápěstí a moje špičáky se nepatrně prodloužily a zaostřily. Ten pocit, když
jsem zabořil zuby do její hebké pokožky, byl tak neskutečný, povznášející. Do úst se mi
vylila teplá pulsující kovově sladká tekutina…krev. Její život mi proudil do úst a ona
pomalu usínala. Když jsem necítil žádný tlukot srdce, přestal jsem pít. Zavřel jsem jí
otevřené oči a čekal na příchod další potravy. Přišla skoro hned. Než se těch pět barbarů
stačilo rozkoukat, bylo po nich, Jejich krev byla plná nenávisti a chamtivosti…

A tak se zrodil první upír. Prvních pár let jsem žil o samotě, svojí Brianag jsem již
nespatřil. Živil jsem se od lidí, které jsem potkal na svém bloudění světem. Když začala
být samota nesnesitelná, začal jsem proměňovat nové upíry. Snažil jsem se lidem i
pomáhat, ale nešlo to. Kdykoli jsem se podíval do hladiny potoka a posléze do zrcadla,
viděl jsem v sobě jenom zrůdu.

Jmenuji se Niall Friseal Taraghlan, jsem predátorem, jež je na potravinovém řetězci nad
lidmi. Živím se lidskou krví a nikdy nezestárnu. Jsem stvořením, jež si vybralo věčný
život. Jsem upír.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama